Yesterday is a history, tomorrow is a mystery.
 Dnešní svět zapomíná oceňovat výjimečnost.

 

Přátelství - fámy, faleš, zlost a nepřejícnost

22. června 2015 v 20:33 | Katerine. |  Diary..
Hrozně mě poslední dobou mrzí, co se stalo s ''přátelstvím'' jako hodnotou. Pozoruji to na sobě, všude samá faleš, lež. Slovo upřímnost ztratilo svou důležitost. Stačí, když se kouknu kolem sebe, všude jen fámy a jak zpívá Atmo music s Kubou Děkanem - kteří zrovna co se týče tohoto slova ''fáma'' vystihli vše dokonale - je to závist, nepřejícnost, je to pýcha co v tobě dýchá a zlost, kterou naplňuje zloba. Jen v tomto jsou obsaženy 2/3, které naplňují většinu přátelství, ať už falešné nebo pravé.
Mluvím ze své zkušenosti, natoli mě naplnila fáma, že jsem asi úmyslem a upřímně i trochu pod vlivem závisti pošpinila osobu, která je pro mě tak strašně důležitá a patří do mého života. Čímž bych se tady chtěla omluvit za své chování - a těším se, až si to konečně vyřešíme přímo spolu.
Faleš je všude a dělá se mi špatně, když si uvědomím, že i já jsem byla její součástí, ale konečně se mi otevřely oči a vím, že spousta mých přátel nejsou lidé, které já ve svém životě chci a už vůbec ne, že bych je potřebovala. Okruh mých nejdůležitějších se zmenšil o víc než polovinu.
Také bych se touto cestou chtěla omluvit lidem, o kterých jsem převzala názor od někoho jiného a začala jsem mu bezostyšně věřit, ano, opravdu bych si zasloužila facáka a ještě víc mě mrzí, když jsem sama nějak pošpinila něčí jméno na základě nějaké historky, kterou jsem nebyla součástí. Samozřejmě, že omluva na nějakém blogu nic nevyřeší a už vůbec ničemu nepomůže, ale je to první krok k něčemu lepšímu.

Mrzí mě, když vidím, čím se přátelství stalo, na to, jak důležitá je to věc, bez které se člověk vlastně vůbec neobejde, že to někdo dokáže používat jako zbraň a co víc, kterou se vůbec nebojí ubližovat lidem. Mrzí mě, co se na světě děje a že jen kvůli tomu, abychom se zalíbili příteli děláme tak hnusné věci, kterými ubližujeme ostatním, kteří jsou díky tomu lepší než my. Díky za inspiraci především Shar, která byla mi připomněla, co chci anebo možná spíš, co nechci být na člověka.

 

Štěstí si pro tebe přijde samo.

9. května 2015 v 0:09 | Katerine. |  Diary..
Naše životy mají zvláštní spád - chceme se podobat někomu jinému, být stejný jako on, dělat podobné nebo stejné věci, bavit se s těmi samými lidmi a mít ty samé zážitky. Občas jen proto, abychom si nepřipadali sami, abychom si připadali začlenění, s někým, kdo při nás bude vždy stát. Bojíme se samoty. Závidíme. Život druhých nám přijde mnohdy lepší než náš, vždy se tam najde něco lepšího, prostředí, škola, kluci, kamarádi, je úplně jedno o co jde, ale je to tím, že se nám náš život nezdá dokonalý, že v něm něco nebo někdo chybí.
Mám úžasnou kamarádku, která je vždy obklopena lidmi, stále je někde s někým, stále někde lítá a poznává nové lidi, občas chci být jako ona. Začala jsem se bavi s těmi samýma lidma, dělat stejná gesta, ba dokonce používat ty samá slova a hlášky a co je na tom nejzváštnější? Vůbec jsem si toho nevšimla. Všimla jsem si toho náhodou, když jsem pronesla její větu stejným hlasem, přišla jsem si fakt divně. A co víc, z jejich přátel se stali přátelé mí. Z některých lásky, úlety, z jiných přátelé na celý život, její život mě tam moc ohromil, že jsem se začlenila a ani jsem si nevšimla, co to se mnou udělalo. Byl to zvláštní pocit, přišlo mi, že jsem na chvíli byla jí. Pak jsem se ale vrátila, protože ono hrát si na někoho jiného, není občas to pravé ořechové, jelikož máte svoje vlastní kamarády, rodinu a ostatní známé a to vás právě dělá to, kým jste. Občas útéct je na chvíli přínosné, ale utíkat se nedá pořád, že?
Moje nejlepší kamarádka má úžasnýho kluka, za tu dobu, co se známe měla asi 4? Tohle je její nejnovější, jsou spolu asi půl roku a poslední dobou ji vůbec nepoznávám - v dobrém slova smyslu. Září, je zamilovaná až po uši, vyzařuje z ní až neskutečný štěstí, můžu říct, že jsem ji takhle asi ještě neviděla. A co víc, ten kluk je skvělý, takový ten z jejích představ, vysněný. Má vše, co si kdy přála, chová se skvěle, zkrátka vyhovuje ve všech směrech. Nikdy bych to nepřiznala, ale občas jim závidím, to jejich štěstí, je zvláštní pozorovat něco tak úžasnýho, kór když to člověk ještě nikdy nezažil. Často jsem se vymlouvala, že já kluka nechci, že nechci marnit čas, ale když vidím je dva, je to zase něco jiného.
Bože, životem mi prošlo už vážně celkem dost kluků, první láska a bla bla, ale ani jeden z nich mi nedal takový pocit štěstí, jako vidím na nich dvou. Vážně občas závidím, víc než bych si přála - ale jí to samozřejmě nikdy neřeknu, z prostého důvodu, jsem tím, kým jsem a nezměním se.
Nedávno jsem si ale uvědomila, že to, koukat se na ně mi stačí. Závidím v tom dobrém, i když to občas nabere špatný směr, hodně rychle se uklidním. To, co mají oni chci samozřejmě taky, kdo by nechtěl, jde jen o to, že jsem si víc než jistá, že ještě nenašel můj čas. Asi to může znít divně, ale cítím to tak. Potřebuju se nejdřív začít mít ráda, abych mohla dovolit, aby mě měl rád někdo jiný, a hlavně abych měla já ráda zase já, v tom pravém svola smyslu. Vím, že jednou přijde ta správná osoba a já budu šťastná, ale teď je na to ještě zatraceně brzy, nikdy jsem si asi nebyla tak jistější. Je to zvláštní, rozhodnutí jsou sakra těžká věc a přijmout je je snad ještě horší, přecejen každé rozhodnutí vám nějakým způsobem změní život, teď už jde jen o to, jestli k lepšímu nebo horšímu.

Vím, že až kamarádku a jejím klukem uvidím, asi se ve mně probudí ty ''žárlivkovské'' pocity, ale teď jsem si jistější než kdy dřív, že každý dostane svoje štěstí:

štěstí nepřijde tehdy, když ho budeš chtít, potřebovat, snít a toužit po něm ani když si ho budeš sebevíc přát.

štěstí přijde v ten moment, kdy ně něj budeš připravená/ý a jistá/ý tím, že si ho zasloužíš.

A já zkrátka jen vím, že si ho v tuhle chvíli ještě nezasloužím, asi na něj ještě nejsem ani připravená. Potřebuju se smířit sama se sebou. Je to celkem očistec.
Každopádně, životy jiných vám mohou občas připadat přitažlivější, úžasnější nebo dokonalejší, ale nezapomeňte, že každý má svoje problémy. Nic není tak růžové, jak se na první pohled může zdá a nic není ani tak lehké. Pokud chceš mít nějakým způsobem podobný život jako nějaký tvůj blízký, tak se podle toho zařiď, jen to udělej se svými přáteli, ne jeho. Ale vždy udělej šťastnou sama sebe, ne nějakou tvou představuj o tobě. Občas nemusíš být uprostřed davu tvých přátel, aby sis nepřipadala opuštěná nebo sama, mnohdy stačí rodina nebo 1 člověk, který je pro tebe ten nejdůležitější.
Najdi si svoje štěstí, ale buď trpělivá, protože ono přide až ve chvíli, kdy na něj budeš připravená a budeš vědět, že ho můžeš přijmout, protože si ho zasloužíš. Protože štěstí si tě najde samo v tu nejsprávnější chvíli.

nesnáším to slovo na ž., takže jsem ho musela zrochu zdeformovat a vzniklo tohle - ''žárlivkovské'', bohatě stačí, že jsem ho v článku zmínila jednou nebo dvakrát, fuj!
díky za přečtení, K.


Be free and hapyy.

28. dubna 2015 v 14:30 | Katerine. |  Diary..
Štěstí. Každý si pod tímhle pojmem představí něco jiného. Nejvíce se setkávám s názorem, že aby byl člověk šťastný potřebuje lásku. Potřebuje někoho, kdo mu to štěstí bude schopný dopřát.
Dřív jsme si to myslela taky, měla jsem za to, že štěstím mě naplní až člověk, který mě bude mít rád, milovat, díky komu to štěstí konečně poznám. Snažila jsem se toho člověka najít strašně moc. Ano, potkala jsem spoustu kluků, někteří mě naplňovali tím pocitem a jiní naopak vůbec. Tak moc jsme se snažila to štěstí najít v jiném člověku až jsem zapomněla na to hlavní. Být spokojená a šťasná jen sama se sebou. Víc jsme se bála toho, že mi ten člověk, který mě tímhle pocitem naplňoval, mi ten pocit zase vezme, než jsme se zabývala tím člověkem.
Nedávno jsem si připomněla, že ano, někdo jiný nám tenhle pocit dá, ale než to bude moct udělat on, budu to muset udělat já sama, najít to jen sama pro sebe - v sobě. Abychom mohli být šťastní s někým jiným, potřebujeme poznat, štěstí jen v nás, být šťastní sami.
Nedávno mi z života odešel člověk, kterého jsem měla svým způsobem ráda, myslela jsem, že mě dělá šťasnou, jenže po jeho odchodu jsem pochopila, že jsme mnohem šťastnější bez něj než s ním a byla jsme mnohem raději, když mi z života odešel.

Člověk nepotřebuje jinou osobu, nejdůležitější jsme totiž jen mi sami. Naplňuje mě ten pocit, jsem šťastná a nepotřebuju k tomu lásku. Láska je samozřejmě důležitá, ale až přijde ten správný čas. Teď jsem opravdu šťastná - sama. Co mě naplňuje? Uvědomila jsem si svoje priority, svoje sny, co je pro mě opravdu důležité.
Každý člověk potřebuje být naplněn, ale sám.
Jsem šťastná sama za sebe a je to ten nejlepší pocit, který jsem poznala. Trvalo mi to zjistit asi jen asi 18 let Úžasný. Jsem sama a i když je možná okolo mě každý zamilovaný, nemám ten pocit, že to potřebuju taky. Poslední dobou, dělám věci, které mě opravdu baví, ne ty, o kterých si myslí ostatní, že by mě mohly bavit, trávím čas s lidmi, které zbožňuju a vím, že tohle je to, co jsme opravdu chtěla. Nepotřebudu někoho jiného, aby mi dával ten zvláštní pocit.

Štěstí je hrozně pomíjivé a vím, že jednou asi najdu osobu, kterou budu opravdu milovat, ale teď ještě ne. Uvědomila jsem si, že jsem nejspokojenější sama a je to hrozně úžasný pocit, že mě nedrží nikdo jiný, všechno závisí jen na mně, nikdo mě nedrží a můžu se rozhodovat jen sama za sebe a to je moje štěstí.
Až ti někdo bude cpát něco v tom smyslu, že už bys vážně měla někoho potkat, že musíš, jinak nebudeš šťastná - zeptej se sama sebe, jestli to opravdu potřebuješ nebo jestli jsi šťastná taková, jaká jsi.

 


Dřív než to začalo, to skončilo.

21. dubna 2015 v 20:28 | Katerine. - povídám si sama pro sebe. |  Diary..
Tohle místo má jednu obrovskou výhodu - je jen a jen moje! Nikdo mi tady do ničeho nemluví a o všem si rozhoduji svobodně sama. Je to hrozně osvobozující. Miluju to tu, jelikož sem chodí jen pár lidí, je to něco jako místečko, kam se člověk uchýlí, když neví kudy kam. Možná, aby si připomenul, že existuje jedna holka, co má taky trable, že člověk nikdy na nic není sám.
A tím, že se v osobním životě moc nesvěřuji, tohle je přesně to pravé ořechové.
Dlouho jsem už nic nenapsala, kdo sleduje moji stránku mě asi trochu zná, ví několik mých příběhů, co mě potkalo, chci napsat další.
Doufám, že to tu nebude číst žádný můj dobrý kamarád a pokud ano, velice se ti omlouvám, že jsem ti o tomhle nikdy neřekla a že si nic nevěděl, ale pokud jsi můj přítel víš, že svoje bitvy svádím sama pro sebe.
A ano, ti, kteří již dlouho nečetli o mých trablech s láskou - tohle je ta výjimečná chvíle, opět se vypíšu (a tak uvolním svou mysl) z toho, co mě potkalo.

Je to asi 3 měsíce, co jsem něco (nevím jak to přesně definovat - asi velice blízké přátelství) ukončila s jedním klukem, nebudu to tu rozvádět, asi jen to, že jsme to spolu táhli netáhli víc jak rok a zkrátka jsem se rozhodla, že už to je dost dlouhá doba na to, abych s tím sekla, no nic.
Na oslavu toho správného konce, jsem to samozřejmě jela oslavit na jednu párty, za doprovodu mých opravdu skvělých přátel, kteří mě podporovali v oslavování víc než jsem chtěla :D. Každopádně jsem se tam seznámila s jedním klukem - M. M - jako malý (výškou), ale moc hezký! O tom asi svědčilo i to, že se opravdu moc líbil mému kamarádovi, bez něj bych si ho totiž ani nevšimla.
No, zkrátka M. mě pozval na pití, potom následovala první pusa, polibek a zbytek společného večera, kdy jsme se seznamovali s panáky v ruce. A tímhle to asi začalo.
Ten večer si ode mě vzal číslo a příští den napsal. Pozval mě na rande, než jsme se opět viděli, psali jsme si, začínal se mi celkem líbit, nevím jak ho přesně popsat, zkrátka byl milý.
Po nějaké té době, jsme spolu jeli do kina, ten film byl fakt úžasnej. Každopádně během filmu jsem dělali takový ty věci jako držení za ruce, ale víc než tomu, jsem se věnovala těm výborným bombónům, co nám koupil!!!! fakt byly výtečný :D. ale nejden oni, i M. byl. Byl hodný, milý, rozuměli jsme si, v hodně věcech byl dost stejný a ke všemu krásně líbal!
Po tomhle jsme se začali vídat, nijak moc, za ty 2 měsíce jsme se viděli asi tak 5x? Každopádně jsme spolu jezdili po restauracích, ale to nebylo to hlavní, první, co mě ohromilo bylo to, když mi začal vyprávět, jak to má s holkama. Ano, týden má 7 dní a on těch holek zvládne 9, na to, kolik mu bylo, bych odhadovala, že už tak vojel snad celou prahu, bylo to neskutečný, nestačila jsem zírat. Ale podle jeho slov: ''To nejhorší si lidé mají říkat na začátku.'' Dobře, dobře asi ano, ale možná ne v takovém množství, hm?
Každopádně byl hodný, psal mi ty věci o tom, že jsem dokonalá, že na mě myslí, že se mu se mnou líbí a bla bla. Jenže na druhou stranu se začala ukazovat jeho povaha - nedochvilný, panovačný, co slíbil, to nedodržel, flegmatik, ale zároveň inteligentní a taky neuvěřitelně chytrý a vynalézavý. O jeho vynalézavosti si ještě povíme.

Ale snažil se, psal, ozýval se první, volal, napsal jen tak, plánoval, co budeme dělat. Vždy, když jsme se viděli, bylo na něm zase něco nového, jiného, měl tolik zájmů, že bych to nespočítala ani na prstech jedné ruky. Opravdu jsem byla až neuvěřitelně naivní. Z ničeho nic se neozval, po těch jeho sladkých slovech, té snaze, těch peněz, které za mě utratil (nikdo se ho neprosil!), po tom, kdy se mnou trávil celkem dost času nic. Ano, opět jsme s zněm mámila co se stalo. Kam se podělo to jeho...vezmu tě k rodičům, až budeme spolu, kdy mě seznámíš s přáteli?..NIC. Nebudeme si nic říkat, čekala jsem to, jen ne takhle. Myslela jsem, že když je zastáncem upřímnosti, řekne věci na rovinu, omyl! Prostě se najednou neozval, mámila jsem to z něj asi dva týdny. Proboha, tohle mě vážně tak uráží, fakt mě urazí mnohem víc, když kluk neumí být upřímný mnohem víc, než kdyby mi řekl, že jsem kráva a že už ho to prostě přestalo bavit, doslova.

Dobrá, tak jsem to z něj vytáhla, poděkovala jsem mu a tak skončily naše 2 měsíce. No, a pak si mě najednou vymazal z přátel, bylo to celkem k smíchu. Chápu, nebyli jsme kamarádi, ale i tak se mi to zdálo celkem přehnané, měla jsem sto chutí mu napsat - jo, zvláštní, vždyť jsem tak dokonalá a máš mě přece tolik rád. :) opravdu kluci, občas mám chuť vám zatleskat, nevím jestli za tu debilitu a zbabělost anebo za to, jak výborně jste to zahráli, fakt se občas nestačím divit.
Až těch zjišťuji, jak jsem M. neznala, vůbec. A celkem dost mě do zadku nakopala moje naivita, přece jen, věděla jsem, že nejsem jediná, opravdu jsem nevěřila na to, že když je kluk zvyklý mít jednu za druhou, že ho to najednou ze dne na den přestane bavit, ale že to jen tak ve velkém? to jsem opravdu netušila. Podle toho, jak jsme to s kamarádkou rozebíral, jsem nebyla a nejsem jediná. Ale nazazlívám mu to. Pořád to nebyl Petr, sice jsme ho měla ráda, ale zase ne tolik, aby mě to nějak naštvalo, vlastně mě to spíš víc potěšilo, že to takhle skončilo, jelikož jsem sama poznávala, že on asi není to pravý, jen jsem možná chtěla, aby byl.

Za ty dva měsíce mi dal ale úžasných pár zážitku a co víc, opět mi dal i něco dalšího do života - zkušenost. Pochopila jsem, že asi ještě nejsem moc připravená a jak jde vidět, že mi to ani nejde. Nevím, jestli jsme opravdu byla tak naivní, nebo jsem jen naivní být chtěla, každopádně fakt díky M.
Strašně jsem se bála toho, že jsem do něj nějak udělaná, že se mi o něm bude zdát, že na něj budu pořád myslet, že mu budu chtít napsat, jako to bylo s Petrem, ale ono nic. Myslím si, že on měl do mého života vstoupit a připomenout mi, co doopravdy chci a že když má kluk sladký úsměv a hezký auto, není to to pravý. :)

Každopádně je teď M. nevím kde, asi s nějakou tou jeho holkou? předpokládám, ale přeji mu jen to nejlepší. A pokud tohle čteš, uvědom si, že pokud tě kluk najednou nechá a neumí ti říct proč, nech ho jít, protože:

Každý člověk nám přichází do života z nějakého důvodu, někdo nám přináší štěstí a někdo jen zkušenost, někdo nám v životě zůstane a někdo má prostě odejít, ne každý je pro nás ten pravý.

Tenhle můj mě rozhodně něco naučil a přinesl zkušenost. A aspoň si nemusím lámat hlavu s tím, že je o něco menší :(:D
Je to necelý měsíc a cítím se mnohem líp, líp předtím než přišel a mnohem líp než když tu byl.

Díky za pozornost, K.

Prosím trochu spolehlivosti!

22. března 2015 v 20:45 | Katerine. |  Diary..
Tak, po dlouhé době si tu zase vyleju svoje srdíčko, jak už je to zvykem. Tentokrát si dá se říct postěžuji.
Nedávno jsem se začala vídat s jedním klukem, pojmenuju ho ON, abych nemusela stále psát - ten kluk, atak.
Znáte to, ze začátku samé perly a diamanty, zkrátka úžasný - milý, hodný, hezký, laskavý a bla bla. Měl a stále má jednu chybičku, vždy jsme se domluvili na nějaký den o víkendu, že budeme spolu a třeba něco podnineme, poprvé, když jsme se takhle domluvili, tak se vůbec neozval - OK, tak stane se, nepsala jsem mu ani já, jestli to teda platí, takže jsme si asi fifty fifty, podruhé napsal, že musí nečekaně do práce - OK, práce je důležitá, to se prostě taky stává, a přesně dnes se vymluvil na to, že jeho kamarád slaví narozeniny, takže se uvidíme jindy.
Jelikož už mi to předtím udělal dvakrát, tak ten dnešek jsme si slíbili, na malíčky (doufám, že víte, co to znamená :D ). Prostě SLIB - ty se mají dodržovat!!!!!!!!!
No a tak dnes odpoledne zpráva - něco ve smyslu toho, že má jeho kamarád narozeniny, takže to jsou slavti. REALLY?! A třeba nějaký ''promiň''? ne. Takže jsem se celkem solidně naštvala.
Samozřejmě napsal něco o tom, že se uvidíme určitě co nejdřív. A já v tom zápalu naštvanosti jsem mu samozřejmě na psala, že doufáj, že se zase tak brzy neuvidíme. :D
Problém je ten, že jsme hrozně splachovací člověk, takže za asi 10 minut jsem byla zase v pohodě a neřešila jsem to. Asi vypadám jako nějaká pometlice nebo tak, ale spíš mi jde o ten princip, že už třikrát jsme se na něčem domluvili a on to třikrát stornoval, v tom já samozřejmě si na ty dny už nic jiného neplánuji, takže potom doma sedím zařezaná a nevím s čím hnout.
ON je fajn, fakt si s ním rozumím, jsme stejní a zároveň jiní, takže je s ním celkem sranda, ale....
Nejsem nějaká důra, abych mu dělala scény, co si jako myslí a podobně, to si spíš potom vyřídím na místě, ale jestli si tohle někdy zažila, tak asi znáš ten pocit, kdy plánuješ do detailu takovou pomstu, kterou by rozhodně nepřežil a že jsme v té chvíli teda opravdu nad několika mučícími metodami přemýšlela.
Chápu, že je kamarád důležitý, to je snad jasné, ale proč si teda domlouvám a slibuji něco, o čem vím, že to nedokážu splnit a k tomu to udělám třikrát?!
Ano, takže jsem zase po několika ''letech'' měla randa a opět shledávám životní situaci ''být sama'' opravdu tou nejlepší, žádný stres a zbytečné emoce. :D
Pokud se ti tohle někdy stalo, tak asi víš, o čem mluvíš. Čančáš se, upravuješ se a úplně zbytečně!!!!

Vážně kluci, proč jste tak hrozní flegmouši?! Ach jo. Vždy, když mám nějaký takovýhle problém, tak to píšu sem, protože mi to fakt mega moc pomáhá. A během tohoto článku jsem přišla opět na pár mučících a pomstychtivých metod, takže, chlapče, těš se!

S láskou Káťa a doufám, že jestli randíte, tak s někým, kdo své slovo umí dodržet! :)


Začátek něčeho nového.

26. února 2015 v 18:08 | Katerine.
Ten pocit nervozity, kdy si pročítáš každou SMSku nejmíň 20x, aby ses ujistila, že ji máš správně, že obsahuje vše a i když je dokonalá máš takové ty tendence ji neodesílat? Z různých důvodů, ať už je to nejistota, strach nebo jiný pocit. Bojíš se ho vyrušit, ale zároveň ho vyrušit chceš. Ten moment, kdy víš, že na tebe čeká a jsi nervózní vyjít před barák. Ten pocit, kdy si sedneš do auta a jsi v rozpacích zda mu dát pusu a nebo nedát, na 10 vteřin ztratíš slova a nevíš co říct, ale na tvářit máš jen ten svůj absolutně přiblblý úsměv. Kašleš na všechno a nesoustředíš se na nic jiného, než je on. V tu chvíli, kdy jsi s ním tě nic jiného nezajímá a je ti vše šumák.
Tohle je jsou ty nejlepší pocity něčeho nového, kdy se poznáváte, zažíváte první společné chvíle a jelikož se tak dobře neznáte, nevíte jak se k sobě chovat, co všechno si dovolit.
V tu chvíli ti všechno přijde hrozně malé a soustředíš se jen na něj. Všechny problémy odejdou.
Když se tě dotkne na chvíli nevíš co dělat, jen tak sedíš a pozoruješ jak reaguje, občas ani nevnímáš co říkáš, jen tě fascinuje. Několik hodit strávených s ním je jako pár minut.
Najednou odejdeš a nejsi si jistá ničím, jen tím, že to byla výjimečná chvíle. Občas máš možná pocit, že není podle tvých představ, že mu něco chybí nebo naopak má něco, co si vůbec nechtěla. Něčím ti nevyhovuje, i když je to něco malého, přesto to tam je a ty s tím bojuješ.
Tyhle pocity jsou ty nejlepší, když nevíš do čeho jdeš, nejsi si ničím jistá, jen tím, že on tady je v tuhle chvíli, nevíš, zda tu bude i za pár minut několik hodit, zítra nebo za měsíc, ale v tu chvíli tě to nezajímá. Proti 1 nevyhovující věci bojuje dalších 100 dokonalých. Ptáš se sama sebe co vlastně cítíš a čím víc nad tím přemýšlíš, tím víc si vůbec nejsi jistá.
A víš, že tady nic nepomůže, ani snaha a ani chtíč. Rozhodne a ukáže jen čas. Bojovat s tím se za žádnou cenu nevyplácí. Tak jdi a užij si jeho přítomnost a společnou chvíli!
A až budeš stát nad mobilem a přemýšlet, jestli mu vážně napíšeš - UDĚLEJ TO! Protože i když tomu nevěříš, tohle je jeden z nejlepších pocitů - adrenalin a pamatuj, že SMSkou nic ztratit nemůžeš. :)

Myslím, že k tomu nic víc dodávat nemusím, díky za pozornost, K.



Život nás učí na každém kroku.

3. února 2015 v 12:18 | Katerine. - povídám si sama pro sebe. |  Diary..
Jsou chvíle, kdy se na tebe všechno valí. Nemáš chvíli času a když ano, stejně řešíš něco jiného, než sebe. Ty proudy nejdou zastavit, je toho moc, ale nemůžeš vypnout. Znáš to?
Tvoje tělo si dělá co chce, na stres reaguje tím, že nemůžeš spát a každou minutu přemýšlíš o tom, co uděláš. Nic ti nevychází tak, jak chceš a potřebuješ. Život si s tebou akorát hraje. Není to špatná hra, i když jsi sebevíc unavená, spíš je to založené na tom, že tě učí. Dostáváš hodiny, kdy se stáváš někým jiným, podle toho co děláš a jak se rozhoduješ.
Jsi zahlcená, ať už řešíš milostné, rodinné nebo ostatní záležitosti, ale nejlepší je, když řešíš od každého něco. Nejen, že máš problém s klukem, ale skřípe to i doma a potom řešíš třeba věci ve škole, ať už to jsou známky nebo máš třeba problém s nejlepší kamarádkou. Zkrátka tě to zahlcuje a ty jednoho dne dojdeš do fáze, kdy vypneš.
Buď se vykašleš uplně na všechno a nebo se vykašleš jen na to, o čem si myslíš, že bez toho dokážeš být. Ať už je to kluk a nebo škola, protože nikdo nedokáže být bez rodiny, ať už si říká cokoliv. Rodina je totiž to jediné, co tě v takových situacích drží. I když ti to občas jde proti srsti, když se tě někdo na něco zeptá nebo když s tebou chtějí rozebírat tvoje problémy, ale snaží se ti jen pomoc a téhle pomoci VYUŽIJ!

Poslední dobou se snažím uspět v mnoha věcech. A mám pocit, že mi nevychází ani jedna. Je toho zkrátka moc a přijde mi, že ať se snažím jak se snažím, jen proplouvám, nic nedělám na 100%.
Moje úžasná třídní profesorka mi před týdnem řekla jednu úžasnou a prostou větu, na kterou bych zapomněla a i když je tak obyčejná, ve své obyčejnosti skrývá tolik síly: Pokud nejde o život, tak jde o úplné nic!
Nedokážu ani popsat, jak mě tohle nakoplo, slyšet něco jiného, než dělej, to zvládneš. Najednou mi spadla z ramen asi tunová cihla. Je to pravda, pokud děláš milion věcí a víš, že ani jednu z nich nemůžeš dotáhnout do konce tak, jak chceš - soustřeď se jen na jednu věc, ty ostatní už prostě nějak počkají.
Život když chce, dokáže kopad do zad opravdovou silou.
Například z mého života - připravuju maturiťák, dělám autoškolu, do toho se připravuju na přijímačky na VŠ, jenže taky budu maturovat (85 otázek), příští pondělí mám obhajoby ročníkové práce a do toho chci být s klukem, se kterým mi to očividně někdo nepřeje - znáš to Smějící se
Každopádně, jsem si z celého mého úžasného seznamu, díky ktetému nemůžu v noci spát, vybrala jen tu věc, na kterou se chci soustředit na 100%.

Udělej to taky, pokud tě něco tíží a víš, že nejsi spokojená, ZMĚŇ TO, nic není tak jednoduché jako je změna, pokud teda chceš a věříš si. :) žijeme jen jednou, tak proč ne pořádně? Život nám možná někdo předurčil a možná taky ne, ale všechno dopadne tak, jak to bude nejlepší a když nám něco nevýjde, tak nám zkrátka vyjde něco jiného :) tak jdi a ŽIJ! Neohlížet se a jít dál !



ten, kdo můj blog zná aspoň trošinku ví, že to slouží spíš jako deník, kam si 'ukládám' pocity, starosti a vše ostatní, co se mě týká a potřebuju se vypsat. nevím, zda ten článek dá něco tobě, ale rozhodně dá něco mně. tak díky za pozornost, K.

Síla naivity v mém podání.

11. ledna 2015 v 9:16 | Katerine. |  Diary..
Znala jsem kluka asi milion let, po strašně dlouhé době jsme se začali "bavit". Děsně jsme si rozuměli, stejný názory, myšlenky, podobný cíle, milujeme stejný věci. Jediný problém byl v tom, že ten rok maturoval, což znamená, že žádný volný čas, pořád jen učení a učení (bože, děsně mě to štvalo!). Ale nedalo se nic dělat, čekala jsem ty 4 měsíce, než si odmaturoval. Znáte to, takový "po maturitě se to změní, budu mít čas a bla bla". Nevadilo mi to, protože jsem toho kluka měla ráda, teda spíš jsme měla pocit, že mám. :D
Přišla maturita, on to samozřejmě zvládl a nezměnilo se vůbec nic. Vůbec k ničemu se neodhodlal, nevím proč, ale mám takový pocit, že žijeme ve světě, kde si holka musí zařídit všechno sama, jinak se ničeho nedočká.
Takže jsem to rozsekla, bože byla jsem tak zklamaná, záchvaty vzteku a brečela jsem asi hodinu v kuse. Jenže po té hodině jsem se uklidnila zeptala se sama sebe, co to vlastně dělám za blbost. Vážně jsem tak blbá, že brečím kvůli klukovi, který nebyl už od začátku schopný si udělat čas 2 hodiny ani 1 den? Naivita je vážně buď to nejlepší anebo to nejhorší, pro mě to v tu chvíli byla druhá možnost :-)

Takže jsem přehodila vyhýbku, jak to dělám a odstranila jsem to ze sebe. Jde o to, že každý pocit je jen chemická reakce, která zkrátka musí skončit. Já to mám třeba tak, že si myslím, že jsem zamilovaná, ale vůbec to tak není. Nebo když se zamilovavám, tak si řeknu, že ne prostě a tečka, ty pocity časem samy odejdou..

Tomu klukovi jsem napsala (ano napsala, protože mluvit s ním? bez šance), že kdybych tohle věděla, tak že bych ho radši nepotkala, protože mi to vzalo 4 měsíce čekání ve výsledku na NIC. Ale že jsem v pohodě, že je mi to vlastně jedno. :D Následovalo to tak, že mi psal a mě už to nezajímalo, zkrátka jsem na něj uplně vypla, takže cokoliv dělal, mi bylo fakt jedno.
Jenže teď jsme si začali zase psát, pomáhal mi co se týče plesu, vysoký atak. Hlavně, naši rodiče se znají asi milion let, takže... A jednou za mnou i přišel, ale o to nejde.
Začal se zase snažit, psal mi strašně hezký věci, ale nevím, měl i svoje chvíli, kdy byl fakt divnej a totálně jsem nechápala. Občas má totiž takový zvláštní chvíle a to se strašně špatně popisuje.

Měl přijít maturák a my se tam měli po děsně dlouhé době vidět, něco v tom smyslu, že tam budeme spolu a užijeme si to, že se na mě maximálně těší a bla bla. A co si myslíte? Na tom maturáku jsme si jednou zatancovali, jednou jsme spolu mluvili, já se pak rozloučila a odjela a on mi jen popřál ať je tenhle rok můj nejlepší? No, tak to už jsem umírala smíchem. Ano, fakt smíchem, protože jsem si říkala, co jsem vlastně čekala? Nějaký happyend? To asi ne.
Jak se říká, druhá šance je někdy jen druhá kulka do nabité zbraně, protože ta první tě nezabila. Ano, ano.
Takže mohu s klidem říct, že být sama má nějaký výhody, protože ono když skoro rok v kuse chcete být s nějakým klukem a ono to prostě nevychází, asi je vidět, že není něco v pořádku, že ten druhý asi nechce to, co vy.

občas přijde chvíle, kdy se v tobě něco zlomí a i když ten člověk pro tebe znamená vážně strašně moc, odejdeš . .
protože víš, že i když se budeš snažit sebevíc, stejně to ničemu nepomůže.

jo a nedivte se, že si to sem jen tak píšu, ale blog používám jako takový deník, kde si můžu psát to, co zrovna chci nebo potřebuju. :D:)

Tak krásný nový rok všem, víc lásky a míň naivity! K.


Rodina trochu jinak.

2. ledna 2015 v 21:49 | Katerine. |  Diary..
S některými lidmi je vážně hodně těžký vyjít. Je jedno, jestli je to rodič, přítel, kamarád, učitel nebo někdo úplně jiný. Háček je v tom, že toho člověka určitým způsobem pokaždé milujeme. Trávíme s ním uričtý čas a i když milionkrát zkoušíme nastolit nějaká pravidla, vyřešit ty problémy, vždy skončíme tam, kde začneme - nikde. Největšími problémy jsou maličkosti, všední a důležité, které se nedají obejít. Znáš to, něco uděláš a je to špatně, potom to tedy už nikdy neuděláš, ale i to je špatně.
Tenhle problém mám s mojí mámou už asi 3 roky, jak se obě snažíme, tak je to snad ještě horší. Teď bylo období, kdy nám to klapalo, byly to asi 4 měsíce, kdy jsme jakž takž fungovaly. Bylo to super, jen ten pocit,že se každou vteřinou může něco stát jsem si sebou nosila neustále. Je to unavující, jenže jak už jsem psala - tu osobu, zkrátka milujete.
Ať se snažíme jakkoliv, nerozumíme si. Nevím čím to je, ale nejde to. Máme odlišné názory, každá chceme něco jiného a hlavně jsme tvrdohlavé jako beran. A ještě k tomu, jsem ve znamení lva - panovačná, diktující, urážlivá, tvrdohlavá, vzdorovitá a milion dalších vlastností, které zrovna moc nepomáhají.
Jenže tohle není jediný problém, máma je prostě jiná. Nevím jak to popsat, ale víte, ono když se k vám někdo chová stylem - vypadni, uhni, do prdele, tady je to celý na hovno, já se z vás poseru, ty smetáku, jsi snad debil?! a mluví takhle k vám nebo k jinému členu rodiny (brácha, táta), přijde čas, kdy se na toho člověka začnete koukat jinak.
Upřímně, myslím si, že moji rodiče nemají šťastné manželství a co hůř, vůbec nedokážu posoudit, jestli mezi nimi byla někdy láska a jestli, tak teď už nejspíš rozhodně ne. Víte, když slyšíte v jejich hádce, jak tátovi říka: drž hubu, drž už konečně hubu, tak nemůžete být šťatní. Vždyť, je tohle vůbec normální? Vím, že s taťkou je to někdy opravdu těžký a má taky svoje mouchy, ale kde je ta úcta? Já takhle žít nechci. Upřímně, nechtěla bych žít v manželství jako jsou oni dva.
Myslím, že mě máma vychovala dobře, jasně, pár věcí bych vytkla - zaracha, sem tam nějaká facka, to zná asi každý. Ale když vám rodič řekne - jsi k hovnu, tak už to docela zabolí. Moje máma mi řekla, že je na mě pyšná dvakrát v životě, je to docela blbý, ale já jako dítě to fakt potřebuju slyšet.
Ale jsou i dobrý věci, dny i momenty. Udělala by pro mě vše. Vždy, když jsem jí zavolala, ona přijela, ať to bylo kamkoliv a hlavně kdykoliv. Ve 3 ráno, hodina cesty tam a hodina zpátky, ale víte co? Přijela a to je to krásný, to nezapomenutelný.
Za mých 18 let jsem ještě nepřišla na to, jak mám moji mámu udělat šťastnou, za co by mi byla vděčná nebo s čím bych jí mohla pomoc. Asi taky nejsem žádný anděl, ale jaký dítě je? (tím se neomlouvám)

Proč o tom ale vůbec píšu? V tuhle chvíli moje máma brečí kvůli svým narozeninám (brečí docela často, nikdo v rodině nevíme, co s tím máme dělat a osobně si myslím, že moje máma není šťastná), zítra slaví 40! Táta koupil obrovskou kytku, bomboniéru, dáváme jí lázně, masář, upekli jsme dort, koupili překvapení a jedniný problém tkví v tom, že taťka jde zítra do práce, ano má noční. Což znamená, že na její narozeniny může být doma jen do 5 hodin odpoledne.
Asi si měl udělat volno, to chápu, ale táta se fakt snažil, koupit jí vše, co si přála a ani tohle nestačí.
Vánoce? kéž by byla pohoda. První Vánoce, kdy jsme se nehádali, ale zase, kyselé obličeje, nevlídnost, bylo to takové o ničem, prostě protože to dělají ostatní, tak i my. Nesnáším to. Miluju Vánoce, kdy jsme byli všichni spolu a nebylo to o dárkách, ale o rodině. Po letošních Vánocích raději už nechci.
Tyhle pocity v sobě dusím tak strašně dlouho a nevím, co s tím. Jak mám mámě pomoc? Jak mám zařídit, aby moje máma byla šťastná? Kdyby tak někdo věděl. Jsou asi mnohem horší pocity, mnohem horší věci, ale pro mě je zkrátka nejdůležitější asi tohle.

Tak krásné narozeniny, mami.

Máš to, co si uděláš.

26. prosince 2014 v 18:06 | Katerine. |  Diary..
Myslím, že každý si může za to, co má. Život je takový, jaký si ho uděláme, ne? Štěstí se odvrací z toho důvodu, že si ho nezasloužíš. Láska nepřichází z důvodu, že ji nebereš vážně. Život ti dá to, co v tu chvíli pro tebe má. Nedá ti nic navíc a ani ti nesebere to, co ti po právu náleží. Je to to nejspravedlivější, co existuje. Nic nedostaneš bez snahy a zadarmo.
Pokud nemáš štěstí, možná proto, že nejsi člověk, který by si ho zasloužil, nemyslíš? Neviň ostatní, zkus vinit jen sebe. :-) život není nespravedlivý . .
Díky za skvělý rok, K.



Kam dál