Yesterday is a history, tomorrow is a mystery.
 Dnešní svět zapomíná oceňovat výjimečnost.

 

Srpen 2013

Už jsi jen vzpomínka.

30. srpna 2013 v 23:20 | Kate. |  Diary..
Dva lidi. V ten samý moment, v tu samou hodinu i minutu se ocitnou na stejném místě a projdou okolo sebe, letmo se na sebe podívají, ale z jejich pohledu nejde nic vyčíst. Zkrátka je to pohled jako každý jiný. Pro někoho obyčejná věc, kterou nevnímá, všední, nezajímavá, a to jen proto, že nikdo nezná jejich příběh. Příběh těhle dvou lidí, potkajících se náhodně na ulici, kteří si před několika měsící vstoupili úplnou náhodou do životů. A začali spolu prožívat příběh...jejich příběh.

Náhodně se potkali, dali se do řeči. Prní jeho úsměvy, pohledy a doteky, tehdy to ještě tolik nevnímala. Protancovali a strávili spolu večer. Druhý den od něj přišla první zpráva, další úsměv vyvolaný díky němu. Přišlo psaní si každý den, on za ní jezdil, každý večer spolu strávili povídáním si a líbáním se. Nejúžasnější chvíle. Její myšlenky se přesouvaly jen na něj, na jeho smích, vůni, hlas. Začla si na něj zvykat, bylo to krásné. Vzájemné potkávání, úžívání si společných chvil. Chvíle plné úsmevu a štěstí. ''Pohádka'' pomyslela si. Pak se ale něco stalo. Začalo ticho, neozýval se, po nějaké době to ale bylo zase v pořádku a ona s ním mohla opět trávit ty chvíle. Přijel jen za ní přes tu 'dálku', psal ji, že jí chce vidět, a ona chtěla vidět jeho. Opět spolu trávili čas, opět tu byly ty doteky, ta jeho vůně, jeho úsměv, jeho pohled, Zkrátka všechno, co na něm tolik milovala bylo zpět. Netrvalo to ale dlouho, on se opět přestal ozývat. neodpovídal ji na žádné zprávy, ignoroval její snahu. Neodepsal ani na přání k narozeninám.

Za nějakou dobu pořádal oslavu, ona tam byla, byla tam jen kvůli němu, aby s ním prožila poslední večer, protože moc dobře věděla, že je poslední. Namlouvala si, že není, ale v hloubi duše věděla, jaká je realita, kterou si jen předtím nedokázala připustit. Opět se vrátily jeho doteky a úsměvy a polibky, které zase, i když jen na tu chvíli patřily jen jí. Ano užili si spolu večer, ale skončil večer a tentokrát i definitivně skončily jejich společné chvíle. Věděla to, jen nevěděla proč. Bála se to vědět, nechtěla, ale potřebovala to. Přesto mlčela. Za měsíc se potkali, pozdravil ji, usmál se, jako by se mezi nimi nikdy nic nestalo. Byla ráda, že ho vidí, ale bylo to jiné. Znovu se viděli až za další měsíc, opět jeho úsměv a pozdrav, vzpomněla si na to, co jí řekl, stále jí v uších zněla jeho slova ' Budu k tobě vždy upřímný a řeknu ti, až se něco stane '

Nevydržela to, vzala ho a zeptala se ho, kde je jeho upřímnost, odpověděl že neví o čem mluví a tak se ho zeptala znovu, on opět odpověděl že neví o čem mluví a tak mu na rovinu řekla ať jí řekne, že jí nechce. On k její tehdejší bolesti, odpověděl, že ji nechce. zranilo jí to. Připomnělo jí ty prázdné chvíle a slzy, slzy....patřící jemu. Ano, tehdy k bolesti, ale teď ke štěstí. Ta slečna tu teď sedí a píše tenhle článek o něm a už necítí vlastně nic, nepatrné chvění a lítost a i když by ho mohla nenávidět, není to tak. Protože si moc dobře uvědomuje, že jí dal ty nejhezčí i ty nejhorší vzpomínky, že jí toho hrozně moc naučil, že jí znovu připomněl, kde je realita a jací jsou lidé. A díky tomuhle ho přece nemůže nenávidět, vždyť chvíle s ním byly ty nejhezčí chvíle, které zažila.
Do teď ale neví, co se vlastně tehdy stalo, proč se přestal ozývat, ale už ji to tolik netrápí, protože . . .
. . . protože oni jsou teď jen kolemdoucí na ulici, kteří si věnují vzájemný vteřinový pohled beze slova a ona se to naučila respektovat a naučila se s tím žít, protože on už je jen vzpomínka.

A girl doesn't need anyone who doesn't need her.

Dívka nepotřebuje nikoho, kdo nepotřebuje ji.

- Marilyn Monroe.

K.

Trávím život čekáním a nechci čekat.

28. srpna 2013 v 21:32 | Kate. |  Diary..
Musím přiznat, že někdy mám prostě takové chvíle, kdy přemýšlím nad životem, kdy si uvědomuju určité věci, na které normálně zapomínám i když jsou sebevíce důležité. Teď ke mně prostě přišla myšlenka i pocit, že na všechno čekám, a je to pravda. Svůj život trávím čekáním na něco a neuvědomuju si, že vlastně i dneškem můžu něco zažít, stačí jen otevřít dveře a vydat se na cestu. Místo toho čekám, na určitý den, jako je třeba pátek, potom čekám na kluka, na něj, ale na to už jsem si zvykla, což je vlastně hrozný paradox, protože si na to zvyknout ve skutečnosti nechci. Přijde mi, že bych mohla obětovat celý svůj život čekáním jen na jeho pohled, na jeho objetí nebo na jeho úsměv a přijde mi, že bych ten celý čas obětovala vlastně ráda. Ale tohle není fér. Uvědomuju si, že bych tohle čekání měla stopnout a vrhnout se do něčeho po hlavě, do něčeho, co opravdu chci, místo toho, abych čekala, než to budu moct udělat. Protože tohle je vlastně jen výmluva, vymluva kvůli strachu se do něčeho pustit. Ale to by přece nebyl život, něco riskovat a přicházet o naděje, ale zároveň nalézat nové. Proč se lidé tak moc bojí dělat věci, které chtějí a prostě se do toho nevrhnou po hlavě?

Teď ale zpátky k tomu čekání. Zkrátka jsem si uvědomila, že už nechci čekat, nechci čekat na to až bude pátek a já něco podniknu, chci to podniknout každý den, v pondělí, ve čtvrtek, příležitosti má každý vždycky, nehledě na to, co je za den, nebo kolik je hodin, tak proč se člověk té příleitosti neumí chopit? Zkrátka nechci čekat na to, až přijde on, obejme mě a řekne 'těšil jsem se na tebe', nechci už čekat na jeho polibky, protože se toho nejspíš už nikdy nedočkám, aspoň ne od něj. Nikdy jsem si neuvědomila, že bude lehčí se od něj odpoutat, protože jsem pořád čekala a doufala, že mu třeba jednou začnu chybět, ale někde tam v hloubi duše vím, že nezačnu.

Život plyne, nenutí nás čekat a nedovolí nám to, protože čas který máme se krátí, a krátí se všem stejně. Nechci promarnit další čas čekáním. Chci si užít každý den, i když to bude za cenu toho, že tě ztratím a že se tě vzdám úplně a nadobro. V podvědomí jsem vlastně vždycky věděla, že to budu muset udělat, ale bála jsem se toho. A bojím se toho i teď, ale teď už vím, že není lepší cesta. Nechci na tebe stále čekat a připravovat se o věci okolo mě, když ty se stejně už nevrátíš. Ztratila jsem kvůli tobě skoro půl roku, dost dlouhá doba, kdy jsem mohla být šťastná, ale já se zastavila na místě a nemohla se pohnout. Nemohla jsem jen kvůli tobě. Ale teď se hýbat začnu a nebudu to já, kdo skončí někde vzadu, ale budeš to ty, nakonec to budeš ty, protože nakonec se to obrátí proti tobě.

Protože život utíká a já chci utíkat s ním.

K.

Přikrývka lží.

25. srpna 2013 v 22:56 | Kate. |  Diary..
Pro většinu lidí, je lež jen obyčejná přikrývka. Přikrývka před světem, před lidmi. Je to něco, za co se mohou schovat a být tím, kým chtějí a veskutečnosti nejsou. Je to přelud, který brání dobrým myšlenkám. Ve lži si každý vytváří svá vlastní pravidla a čím víc lže, tím více tomuto přeludu začíná věřit a tím více jím začíná žít. A tím začíná hrát hru bez pravidel.Je tu však problém, který na začátku lži většinou nikomu nedojde a to ten, že když člověk lže, obelhává lidi, které má rád nebo je miluje a nedovolí jim ho poznat úplně, nedovolí mu, být k těm lidem upřímný. A i když si v tu chvíli myslí, že je chrání, ve skutečnosti jim bodá nůž do zad, který se s každou další lží zařezává jen hlouběji a hlouběji a není lehké ho vyndat, protože poté ten člověk může vykrcávet. Vykrvácet způsobem, že ztratí důvěru, city, pochopení lidí, které miluje a láska se může změnit v odmítavost, nechtěnost a nesnášenlivost.

Pretty Little Liar - everybody is.


Nikdy nepochopím lidi, kteří lžou a to jen proto, aby se dostali k něčemu, k čemu chtějí. Znamená to totiž, že nejsou dost dobří na to, aby se tam dostali sami za sebe ale musí se tam dostat za určitou maskou, která může mít různé barvy, ať už jsou citové či cílevědomé. A přímo se mi hnusí lidé, kteří dokážou lhát až tak velmi dobře, že se vám přitom dívají do očí a bez pohnutí ani mrknutí vám říkají 'mám tě rád, chci tu s tebou být, vážím si tě', přitom však jejich myšlenky směrují na srdce a přesně v tu chvíli, kdy vám tohle vypráví přemýšlí, jak nejlépe vám ublížit. Není to fér. Bohužel je ale lež všude, i mezi našimi nejbližšími. Celá tahle doba je ve skutečnosti lež, bohužel si to však většina lidí neuvědomuje a potom jsou jen zbytečně zklamaní, protože věřili něčemu, co nikdy nebyla pravda. A nejlepší lék na lež ? VĚŘ JEN SÁM SOBĚ A NEVYSLOVUJ NIC, POKUD TO TAK NECÍTÍŠ!
K.

Kniha, tvořící celý můj život.

25. srpna 2013 v 0:27 | Kate. |  Diary..
Deník, neboli ....

kniha, která obsahuje celý můj život, stránky plné vzpomínek, pocitů, krásných i ošklivých momentů, lidí, kteří vstoupili do mého života a bohužel z něj i odešli. Jsou to stránky plné všeho, celého mého já. Je to věc, která obsahuje naprosto všechno, co pro mě něco znamenalo nebo znamená, ať už to bylo či je cokoliv. Díky deníku, se můžu vrátit do jakéhokoliv okamžiku a připomenout si všechny své pocity, dojmy. Připomíná mi to, co pro mě bylo důležité, co se změnilo, proč se to změnilo, všechny mé chyby, přešlapy, ale taky všechna má správná rozhodnutí. Lidi, kteří pro mě tolik znamenali, ale už bohužel v mém životě nehrají žádnou roli.

Je úžasné, jak se v pár větách vrátíte do určité minuty, v určitém dni, v určitém týdnu, v určitém měsíci, v určitém roce, i kdyby to mělo být bůh ví jak dlouho. Je to dobrá věc a všem doporučuju si deník psát, pomůže vám v hodně věcěch, je to takový nejlepší kamarád, kterému se můžete svěřit s čímkoliv a on vás neodsoudí, jen si vás vyslechne a až budete chtít, zase vám to všechno připomene. Svůj druhý deník (ten prví jsem spálila na důkaz toho že už nejsem dítě:D) si píšu od začátku prázdnin minulého roku, díky události, která se mi stala a kterou jsem si chtěla připomínat a nikdy jsem na ní nechtěla zapomenout, což mi tahle užitečná 'knížka' umožnila. Za ten rok, tam mám nespočet zápisků absolutně o všem možném, co pro mě jen trochu něco znamenalo, sama bych nevěřila, co všechno se změnilo, co jsem zažila, koho jsem potkala a co všechno jsem cítila k určitým lidem.
Je to věc, za kterou budu vždycky vděčná, jelikož je to právě těch pár listů, kam se můžu uchýlit kdykoliv potřebuju zlešit náladu či si něco důležitého připomenout. Pokud ty si deník nepíšeš, o hodně přicházíš, protože časem na určité vzpomínky i pocity zapomeneš, ale já ne, díky těm 'pár listům' za což jsem opravdu vděčná, zkrátka mě to obohacuje.
K.


Nekonečný strach.

23. srpna 2013 v 23:45 | Kate.
BLÍŽENEC x LEV

O blížencích je známo, že mají rozdvojenou osobnost, setkala jsem se s hodně lidmi, kteří jsou tohoto znamení a u některých to byla pravda, u jiných ale ne. Já jsem znamením lev. Lev, neboli král zvířat. O těchto lidech se říká, že jsou vůdčími osobnosmi, že přesně vědí, co chtějí a jdou si za tím i přes mrtvoli a pokud prohrají, což se stává jen s jinými lvy, jsou touto porážkou zahambeni i několik týdnů. Osobně musím říct, že mě to vystihuje opravdu detailně. Tohle jsou známá fakta, ale co ty fakta, která už tolik známá nejsou. Když se někdo o znamení zvěrokruhu zajímá podrobněji, narazí na několik zajímavých věcí. Lvi, jejichž osobnost musí 'vládnout' mají totiž dvě tváře.

Dvě tváře, co to znamená? Nikdy jsem si to neuvědomovala ale poslední dobou na to začínám více a více narážet. Jde totiž o tvář vlastní a veřejnou. O co vlastně jde? No jde o to, že moje osobní tvář je odlišná od té veřejné a to v docela hodně věcech. Veřejná tvář: tvářím se normálně, zajímám se o věci jako každý jiný teenager, ano, nepohrdnu alkoholu ani cigaretám, diskotéky, večery trávené venku. Pro ostatní kolem mě je to normální, ale když se s nimi o tom chci bavit do hloubky, třeba proč pijeme, nebo proč jsme dnes na diskotéce, většinou mi nedokážou odpovědět, nevědí to, nevědí důvod, proč to dělají, nebo jen proto, aby se pobavili. Osobní tvář: jde o to, že já o věcech přemýšlím, o každé věci, kterou udělám přemýšlím a během toho, když jí dělám. Utvářím si na to názor, rozebírám to do detailů.

Přemýšlím o to, zda dělám správně, k čemu mi to je, co mi to dává do života, jak moc je to pro mě důležité a jestli to vlastně doopravdy chci.

Bude to znít šíleně, ale bez těch věcí bych neměla přátelé a toho se bojím, bojím se, že se jednou probudím a kolem mě nebude nikdo, komu by na mně záleželo. Dělám to ze strachu. Tolik věcí, dělám ze strachu, ze strachu, že jednou zůstanu úplně sama. Vím, čeho chci dosáhnout, mám své cíle, za kterýma si krok po kroku jdu, ale kolik mě to bude stát ještě předstírání a přetvářky? Kolik ještě udělám věcí, které nechci dělat jen proto, že se bojím? Je to správné? Je správné se bát? Mám na to právo? Dvě tváře, moje vlastní a ta pro ostatní. Možná najdu pochopení nebo ne, jen vím, že musím přestat, musím přestat si toho tolik nalhávat a být k sobě upřímná, být upřímná i k ostatním.Je to pošetilé, ale mám strach ze života, bojím se že udělám tolik chyb, které udělat nechci. Měla bych se postavit strachu, jen se bojím, že na to nemám.

K.





Tvůj odchod, mi toho možná dal víc, než tvůj příchod . .

23. srpna 2013 v 2:35 | Kate. |  Diary..
Všechno zlé je k něčemu dobré.

V životě bych nevěřila, jak je těhle 5 slov pravdivých. Když jsme se před půl rokem (nemůžu uvěřit tomu, že už to bude půl roku) potkali, nikdy bych nevěřila, že dalších skoro 5 měsíců na tebe budu čekat a myslet si, že se vrátíš. Ty 2 měsíce s tebou ze začátku byly nejlepší 2 měsíce jaké jsem zažila, vídali jsme se docela často, užívali jsme si spolu ty chvíle. Řekl si mi tolik věcí a donutil si mě svým pohledem a úsměvem jim věřit. Bože, jak jsem byla naivní. Osud, máš mě rád, chceš přijet, tolik vět bych ti mohla zopakovat slovo od slova, protože se zaryly v mé paměti. Jedno je ale nesmírná pravda, nikdy si se nevyjádřil nijak důležitě o tom, že pro tebe třeba něco znamenám. Čekala jsem od tebe něco víc, ne v tom smyslu, že to začneš brát vážně, ale v tom, jak se ke mně budeš chovat líp, upřímně. Ale čekala jsem toho od tebe až moc, tak moc, žes mi nakonec nemohl dát ani to málo.

Byla to moje chyba, vím to.

Kdybych si nevysnila něco, co se reality nedotýkalo ani tím nejmenším drobečkem, mohlo být všechno v pořádku. Mohla jsem si to uvědomit už na začátku z toho, cos mi naznačoval, ale já to neviděla, protože jsem to zkrátka vidět nechtěla, což mě teď mrzí, protože bychom si ušetřili několik měsíců těch problémů. Víš co mi ale vadilo nejvíc? To, jakým způsobem si tohle celé řešil, přestal si komunikovat, odepisovat, dělal si, jako bychom se snad ani neznali. Vážně? Za tolik jsem ti stála? Za ticho? Jsem zhnusená, ne z tebe, ale ze sebe, že jsem si zbytečně namlouvala, že pro tebe něco znamenám, že mě máš třeba trochu rád. Kdybych tě tenkrát nezastavila a nevynutila jsem si, žes mi do očí muset říct, že mě nechceš, do teď bych doufala, že se vrátíš a řekneš mi, že se mnou chceš být.

Naivita, naivita, naivita, naivita...
"Věřím na osud, že nás dal dohromady."
"Nechci tě.!

Tak hrozně moc si mě toho naučil, a za těch 6 měsíců ti mohu říct jen jediné slovo DĚKUJU! protože si mě posunul o několik kroků dopředu a to neudělal nikdo, zase si mě naučil ničemu a nikomu nevěřit, neohlížet se, nečekat, nedoufat. Takže si mi vlastně provedl službu, víš, nebudu na tebe vzpomínat ve zlém, protože si mi toho dal víc, než kdokoliv jiný. A nikdy ti nebudu moct přát něco zlého. Vždycky budeš ten, který mi dal ty nejhezčí a ty nejhorší chvíle, vzpomínky, pocity, a za to si tě vážím ! A Všechno zlé je k něčemu dobré? to je pravda, protože jsem si uvědomila na čem a na kom mi doopravdy záleží, uvědomila jsem si kolik jsem udělala chyb a jen díky tobě jsem se jednu z nich pokusila napravit a ono to vyšlo, sice to není dokonalé, ale vyšlo to. To nejlepší co se mi mohlo stát. Takže ještě jednou, ti děkuju. Myslím na tebe, žij v míru.

K.

Slovo "KDYBY"

22. srpna 2013 v 18:24 | Kate. |  Diary..
Co na to říct? Všechno mělo být vlastně jinak, podle mých představ, podle toho jak bych to chtěla a podle toho jak jsem byla rozhodnuta, že to tak bude, jen KDYBY. .

Kdyby, tohle slovo se používá hodně často, používají ho všichni, vlastně neznám člověka, který by ho nepoužívat. Ale co to slovo vlastně znamená? Význam tohohle slova neznám, za to vím, co vyjadřuje. Vyjadřuje totiž něco, díky čemuž přemýšlíme, co mohlo být jinak, co by jsme jinak udělali, co by se stalo za jiným událostí.
Víte kdyby se táta s mámou nepotkali, kdyby se nestalo, že mezi nimi přeskočila jiskra, kdyby mi dali jiné jméno, zkrátka tohle slovo nás upozorňuje, kolik tohlo mohlo být jinak, kolik se toho mohlo změnit, všechno, mohlo se změnit úplně všechno.

K tomuhle slovu mě vlastně táhne pořád jedna a ta samá událost, o které poslední dobou přemýšlím víc, než kdy jindy, stále si opakuju 'Kdybych tam nešla, kdyby tam nešel on, kdyby jsem seděla na jiném místě, kdyby to bylo v jiném městě...' Je to jako nemoc, nemoc která mě nutí stále přemýšlet o tom, jaké by to bylo, kdyby (jasně, to slovo je fakt nakažlivé) se tohle slovo opravdu vyplnilo. Kdybych přišla o minutu pozděli a kdybych měla jinou barvu vlasů, on by si mě třeba ani nevšiml, ani by nevěděl kdo jsme, nezajímala bych ho. A tohle slovo KDYBY by ve skutečnosti utvořilo úplně jiný příběh, a třeba by to byl i příběh s dobrým koncem.

Problém je však, že tohle slovo mě nutí vzpomínat a představovat si, jak by se změnily některé vzpomínky k dobrému, jiné třeva ke špatnému, ale tohle slovo, mi vždy na pár minut přemýšlení změní celý můj život. Díky tomuhle slovu si představujeme, jaké by byly některé události, protože díky tomuhle slovu si je můžeme změnit k dokonalosti. Nejde to odstranit ze slovníku, protože tohle slovo vlastně tvoří náš život, naše představy. Je to v tom slově a nebo je to prostě jen v nás? Já za sebe můžu říct, že to slovo nemám ráda,jenže musím se přiznat, že někdy k němu prostě sklouznu a představuju si, jaké by to bylo KDYBY....
K.



http://www.leblogdebetty.com/

21. srpna 2013 v 12:21 | Kate. |  Ostatní..
Ahoj, objevila jsem jeden fajn blog, samozřejmě není český, jako většina těch lepších blogů, tak jsem vám z něj chtěla ukázat pár úžasných fotek, které mě zaujaly. Určitě doporučuju tento blog navštívit: http://www.leblogdebetty.com/
Betty má úžasné fotky a příspěvky vás určitě také zaujmou. Takže tady je malá ochutnávka. K.