Yesterday is a history, tomorrow is a mystery.
 Dnešní svět zapomíná oceňovat výjimečnost.

 

Trávím život čekáním a nechci čekat.

28. srpna 2013 v 21:32 | Kate. |  Diary..
Musím přiznat, že někdy mám prostě takové chvíle, kdy přemýšlím nad životem, kdy si uvědomuju určité věci, na které normálně zapomínám i když jsou sebevíce důležité. Teď ke mně prostě přišla myšlenka i pocit, že na všechno čekám, a je to pravda. Svůj život trávím čekáním na něco a neuvědomuju si, že vlastně i dneškem můžu něco zažít, stačí jen otevřít dveře a vydat se na cestu. Místo toho čekám, na určitý den, jako je třeba pátek, potom čekám na kluka, na něj, ale na to už jsem si zvykla, což je vlastně hrozný paradox, protože si na to zvyknout ve skutečnosti nechci. Přijde mi, že bych mohla obětovat celý svůj život čekáním jen na jeho pohled, na jeho objetí nebo na jeho úsměv a přijde mi, že bych ten celý čas obětovala vlastně ráda. Ale tohle není fér. Uvědomuju si, že bych tohle čekání měla stopnout a vrhnout se do něčeho po hlavě, do něčeho, co opravdu chci, místo toho, abych čekala, než to budu moct udělat. Protože tohle je vlastně jen výmluva, vymluva kvůli strachu se do něčeho pustit. Ale to by přece nebyl život, něco riskovat a přicházet o naděje, ale zároveň nalézat nové. Proč se lidé tak moc bojí dělat věci, které chtějí a prostě se do toho nevrhnou po hlavě?

Teď ale zpátky k tomu čekání. Zkrátka jsem si uvědomila, že už nechci čekat, nechci čekat na to až bude pátek a já něco podniknu, chci to podniknout každý den, v pondělí, ve čtvrtek, příležitosti má každý vždycky, nehledě na to, co je za den, nebo kolik je hodin, tak proč se člověk té příleitosti neumí chopit? Zkrátka nechci čekat na to, až přijde on, obejme mě a řekne 'těšil jsem se na tebe', nechci už čekat na jeho polibky, protože se toho nejspíš už nikdy nedočkám, aspoň ne od něj. Nikdy jsem si neuvědomila, že bude lehčí se od něj odpoutat, protože jsem pořád čekala a doufala, že mu třeba jednou začnu chybět, ale někde tam v hloubi duše vím, že nezačnu.

Život plyne, nenutí nás čekat a nedovolí nám to, protože čas který máme se krátí, a krátí se všem stejně. Nechci promarnit další čas čekáním. Chci si užít každý den, i když to bude za cenu toho, že tě ztratím a že se tě vzdám úplně a nadobro. V podvědomí jsem vlastně vždycky věděla, že to budu muset udělat, ale bála jsem se toho. A bojím se toho i teď, ale teď už vím, že není lepší cesta. Nechci na tebe stále čekat a připravovat se o věci okolo mě, když ty se stejně už nevrátíš. Ztratila jsem kvůli tobě skoro půl roku, dost dlouhá doba, kdy jsem mohla být šťastná, ale já se zastavila na místě a nemohla se pohnout. Nemohla jsem jen kvůli tobě. Ale teď se hýbat začnu a nebudu to já, kdo skončí někde vzadu, ale budeš to ty, nakonec to budeš ty, protože nakonec se to obrátí proti tobě.

Protože život utíká a já chci utíkat s ním.

K.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama