Yesterday is a history, tomorrow is a mystery.
 Dnešní svět zapomíná oceňovat výjimečnost.

 

Září 2013

Čeho všeho chci dosáhnout.

21. září 2013 v 20:04 | Kate. |  Diary..
Je to pár dnů, co jsem si pročítala svůj deník. Zaujalo mě tam několik bodů, které jsou pro mě ohromně důležité, ale já v posledním čase neměla asi možnost ani sílu se k nim nějak vrátit. Ty body, jsou mé cíle, píšu si je tam, aby mě motivovaly a dodávaly mi 'sílu'. Je strašné si uvědomit, že jsem na ně vlastně svým způsobem zapomněla, i když to je tvrdé slovo, spíše jsem je přesunula v hlavě nějak dozadu, jelikož jsem řešila jiné věci. Ale naštěstí jsem se k těm bodům vrátila, za což jsem strašně ráda, opěk mi připomněly, co vlastně chci a co pro to musím udělat.

V prvním bodě je NEOHLÍŽET SE DOZADU a jestli, tak co nejméně to půjde. Týče se to hromady věcí, kdo četl můj ask ví, že jsem měla nevyřešené problémy s jedním klukem. A i když už to budou dva měsíce, co jsme si to vyříkali a já to na oko uzavřela, nemám to uzavřené vlastně vůbec. A myslím, že to asi jentak ještě neuzavřu. Nejde mi to, přece jen 5 měsíců je 5 měsíců, ale nebudu tady fňukat, za to mi to fakt nestojí. Zkrátka mám ty dveře s jeho jménem pořád pootevřené a děsí mě to. Lidé v mém okolí, co to se mnou trošku prožívali si nejspíš myslí, že už to mám za sebou. Omyl. Přece to nejde mít jen tak za sebou, jedna hodně hodně hodně moc špatná zkušenost ve vás něco nechá na hodně dlouho. Ale za tu dobu jsem k němu aspoň změnila postoj. Ze začátku jsem to obrečela každý večer a nemohla jsem slyšet jeho jméno. Teď už se vynuceně směju a uvědomuju si, že ten kluk byl pro mě zatím největším učitelem života, co jsem měla. Aby toho nebylo málo, o prázdninách se mi posral i vztah s rádoby kamarádem. Asi všichni znáte, trávíš s ním čas, všechno dobrý, je vám fajn, najednou se zvrtne, on po tobě chce postel, ty mu ji nedáš a on zamává šátkem a vyšle tě někam pryč. Jojo, ale to už tu rozebírat nechci.

Další bod je NĚCO DOKÁZAT. Myslím, že tenhle bod má v seznamu 80% lidí, co aspoň trochu přemýšlí o budoucnosti. Chci před svým jménem mít titul a chci mít skvělou práci, dům, zkrátka život. A proto musím dělat něco už teď a snažím se, aspoň trochu. Jsem zastáncem názoru, že pokud budu jen sedět a nic proto neudělám, tak ta dobrá práce a ani studium ke mně prostě jen tak nepříjdou, což si docela dost lidí neuvědomuje. Spousta mých spolužáků, kteří už jsou dospělí, se vymlouvají na čas - mám ještě dost času, začnu se snažit až potom, teď je to zbytečný. Jasně, určitě ten čas je, ale zase tolik ho není, bohužel. Zkrátka vím, že chci studovat nebo pracovat v zahraničí, cestovat, mít úspěch, který si samozřejmě musím nejdříve zasloužit.

Kdo aspoň trochu četl můj ask ví, že mým velkým snem a bodem na mém seznamu je NAPSAT KNIHU. Chci, aby byla o něčem, co lidi zaujme, a něco jim to dá. Chci, aby se v tom našli, rozuměli mi, zamysleli se nad tím, nechci aby tu knížku večer po první kapitole zaklapli, odložili a přes noc zapomněli o čem ta kapitola byla a další večer se pustili do kapitoli druhé. E em. To raději nic nenapíšu. Chci aby měla příběh, měla něco společného určitě se životem, úspěchem, seběvědomím, samotě, štěstí, neštěstí, lásce. Představuju si to, že bude mít 300 stránek a v těch 300 stránkách bude všehchno, ale nechci, aby to byl jen nějaký slaďák, zkrátka pořádný příběh. Ale na to mám ještě dost času a i když mám podle sebe docela dost zkušeností nebo zážitků, pořád je to ohromně málo.

Další bod je BÝT ZCELA SAMOSTATNÁ. V předpředešlém bodě jsem psala, že chci cestovat, studovat,... Ale k tomu patří i obavy, že je to moc velké sousto a že třeba skončím u našich, bez peněz, závislá na rodičích. To je něco jako moje noční můra, z které mám strach. Chci být sebevědomá (v pravém slova smyslu), jak jsem už zmiňovala chci něco dokázat, chci zkrátka dokázat žít zcela sama.

Uvidím, co z toho se změní, doufám, že všechno a už teď se pro to snažím dělat co nejvíc. A doufám, že třeba jednou právě ty budeš držet v ruce knížku, jejíž autorkou budu já. Ale ono slovo 'chci' je docela dost zrádné. Uvidím...dívám se dopředu. :)

Díky za pozornost, K.

Potřebuju zpomalit čas.

18. září 2013 v 17:51 | Kate. |  Diary..
Nevím, asi mám teď jeden z těch horších dnů, možná týdnů. Třeba je to i tím počasím, no to je jedno. Zkrátka si začínám strašně moc věcí uvědomovat a zase o všem přemýšlím víc, než bych měla. Kašlu na všechno, ale přitom se tomu věnuju naplno jestli chápete, co tím myslím. Třeba stránka, snažím se stále něco vymýšlet, ale nejde to, nemám inspiraci a nemám o čem psát. A upřímně někdy už ani nechci. Mám chuť do něčeho třísknout, zrušit stránku, blog, 'vymazat' se ze světa, prostě ode všeho odejít a nechat to tak jak to je, takže nijak.
Jenže si uvědomuju, že svým způsobem nechci a ani nemůžu, dalo mi to nějakou práci tohle 'něco' vybudovat. Díky tomu jsem poznala několik lidí, kteří se mi svěřují se svými problémy a chtějí pomoc, ne jen na fb, ale i na asku. Zkrátka se ptáte na mé názory a na to, co bych udělala ve vaší situaci a jsem za to strašně ráda, moc to pro mě znamená. Ale mám chuť tyhle dveře zavřít a otevřít nové. Uvědomila jsem si, že se dělám v některých ohledech silnější než ne a věřte nebo ne, je to docela těžké si tohle přiznat, tím se nechci litovat, to vůbec ne. Jen si prostě uvědomuju, že než otevřu ty nové dveře, musím zavřít ještě jedny hodně důležité, na které jsem zatím neměla tu správnou sílu nebo odvahu. Zktrátka si asi musím ještě vyřešit několik svých věcí, abych se opět mohla naplno věnovat těm, co se týkají vás:)
Takže tímhle článkem se chci omluvit za jistou neaktivitu na stránce i tady. Snad se to bude už jen zlepšovat. Díky za pochopení.
K.

Skrýváš své myšlenky.

12. září 2013 v 21:09 | Kate. |  Diary..
Poslední dobou se mi stává, že mi lidé v mém okolí cpou do hlavy svoje názory a naznačují mi tím, že jako ten jejich nároz je prostě lepší než můj. A ačkoliv nerada, musím přiznat, že v několika případech tomu prostě začínám věřit a musím se kopnout opět silou do zadnice, abych si uvědomila, že to čemu začínám věřit vlastně není to, co si myslím.
Občas je to těžké přiznat, že zkrátka nemáte stejné mínění jako kamarád/ka, která mi cpe do hlavy že prostě 'proč se jí zastáváš, nepamatuješ si, co mi udělala?' Na to přece zapomenout nejde, jde jen o to, že ano, mám na toho člověka určitý názor kvůli tomu, co udělal, a nelíbí se mi to, ale to že s ní prohodím jedno či dvě slova přece hned neznamená, že se jí zastávám, jen k ní zkrátka asi nemám tak radikální přístup jako ona. Aby jste si nemysleli, samozřejmě že jsem na straně kamarádky, ale prostě si o tom myslím své.

Je to něco, jako když tě někdo do něčeho nutí a ty to dělat nechceš, ale místo toho aby ses hádala, tak to přijmeš, protože si chceš zkrátka ušetřit problémy.

NEDĚLEJ TO !


Jakmile, se ti něco nelíbí řekni to, je to upřímnost a bez upřímnosti co by to bylo za přátelství? Předstírané a těch je v tuhle chvíli tolik, že pokud nechceš být jako ostatní, jednoduše řekni, co si myslíš. Ale zase ne vždy, musíš odhadnout situaci, kdy se to hodí a kdy ne, a to už je jen a jen na tobě. A jo je to složité a těžké co? Jednou jo jednou ne, čert aby se v tom vyznal. Ale suď jen a jen podle SEBE. Zkrátka jsem si v poslední době hodně uvědomila, že dělám to, co prakticky nejvíc nesnáším a to je to, že se nechávám ovlivňovat, přesvědčovat a prostě dělám to, co nechci, jen abych neměla problém. Ale vím, že problém se vždycky dá vyřešit, ať už jde o cokoliv. Je to jako hádka ve vztahu, pohádáte se, jste naštvaní, uvědomujete si partnerovi a svoje chyby, které potom řešíte a když je vyřešíte, jste zase v pohodě a naprostém souladu a posunulo vás to zase o krok ku předu a tak je to zkrátka i s přátelstvím.

To, že tě lidi 'ovládají' je jen důkaz toho, že tě chtějí mít na své straně. Ale dobře si promysli, jestli na té straně chceš být ty, nejde o to, co chtějí oni, ale co chceš ty...jen ty, možná to zní soběcky, ale vždycky jde hlavně o tebe. Každé rozhodnutí je jen naše svobodná volba a nikdo nemá právo, se nám do toho jakýmkoliv způsobem míchat. A proto, než se příště necháš do něčeho zvyklat, nejdřív si pořádně promysli, jestli to opravdu chceš, protože jestli ne a jen to předstíráš, pamatuj si, že se ti to vždycky vymstí. VŽDYCKY.

K.

Tvoje dveře jsou a budou otevřené svým způsobem napořád.

8. září 2013 v 22:06 | Kate. |  Diary..
Nevím, asi je to zase ta nálada, která mě nutí o tobě přemýšlet a nejde přestat. Zavřu oči a vidím tě, otevřu je a jako by si tady byl. Vzpomínám na ty chvíle, kdy jsme byli spolu. Ale netrvá to dlouho a já začnu přemýšlet nad realitou...realitou, která se stejně ale týká tebe. Ty okolnosti mě nutí se nad tebou zamýšlet, promýšlet a vysvětlovat si je po svém.

Zkrátka nechápu tvoje chování, tvoje úsměvy, pusy, to jak se na mě díváš. Usmíváš se na mě, říkáš, že jsi rád, že mě vidíš, že jsi rád, že jsem s tebou. Ale ten tvůj úsměv, bože, kdybys věděl, co se mnou dělá. Jde o to, že jde vlastně jen o určitý moment, moment kdy se vidíme a jsme spolu, ale jakmile ten moment skončí, jako by se nikdy nic nestalo a my se neviděli, jakoby zkrátka nikdy nic nebylo. Děsí mě to. To jak mi říkáš tolik příjemných věcí, ale nikdy to nemá pokračování. Jsem holka, to znamená, že si vysvětluju věci po svém, a když mi ty nedokážeš říct, co a jak, tak si to zkrátka vysvětluju i za tebe. Víš, když se na mě usmíváš a říkáš jak moc mě máš rád, trávíš se mnou rád čas, a já s tebou, začínáš pro mě prostě něco znamenat. Vadí mi to, ale nedokážu s tím nic udělat. Už to jsou 4 'naše' měsíce ničeho a všeho. Beru to špatně já vím, nemám si nic namlouvat, nemám nad tím přemýšlet, nemám z toho dělat to, co to není, ale máš v tom svou část viny. Proč se zkrátka neumíš postavit a mluvit se mnou na rovinu? Proč mi nedokážeš říct, co cítíš, co necítíš, jak to doopravdy máš? Chápeš? Jde o to, že ty mě necháváš snít, vysnít si něco, co není a nidky nebude. A potom mě to zraní a já to vím, a věř, že s tím bojuju, bojuju, abych ulehčila problémy sobě, ale i tobě.

Jenže potom se zase vidíme a zase se na mě usmíváš, věnuješ mi polibek, proč mi ho vlastně věnuješ? Když pro tebe nic neznamená, tak proč to děláš?! Zkrátka mi ho věnuješ, strávíme spolu nějaký čas a potom zase to ticho, to ticho, kdy se neozýváš a není nic. A takhle se to opakuje pořád a pořád dokola. Nutíš mě čekat a já v tu chvíli, kdy jsem s tebou zapomínám na to, co doopravdy chci. A já nechci čekat, chci buď všechno a nebo nic. Hodně věcí si uvědomuju, díky těm myšlenkám na tebe. A vím, že ty si jen hraješ, je to tvoje hra, ale tuhle hru já s tebou hrát prostě nechci. Dneska jsem si díky tomu uvědomila, že bude nejlepší to zastavit. A proto je tohle něco jako moje rozloučení s tebou, poslední věty, patřící jen a jen tobě. Možná si je jednou přečteš a možná taky ne. Ale vidíš, zatímco ty máš to svoje období ticha, já to ticho nemám a mít nechci. Od teď totiž vím, že už na tebe nečekám a ani čekat nebudu.

I během toho, co jsem to tu psala, myslela jsem na tebe, sedím tu v tvém tričku a myšlenky, které jsem měla na začátku vystřídaly myšlenky nové. Na začátku jsem chtěla psát, jak strašně pro mě znamenáš a jak jsme šťastná, že tě 'mám', ale během toho jsem si uvědomila, že tě vastně nemám ani trošičku, že to ty máš mě. A to já zkrátka nechci. Promiň. Takže teď to tak nějak uzavírám, ale tvoje dveře nezavírám, jsou otevřené a myslím, že otevřené budou ještě nějakou dobu. Protože v tuhle chvíli je zkrátka nedokážu úplně zavřít.

Tenhle článek asi nemá nic, co dá čtenářům, ale dal toho docela dost mně.
K.

Důvěra.

4. září 2013 v 22:01 | Kate. |  Diary..
Důvěra...je to něco, co se získává tak strašně dlouho, ale dá se to ztratit během jediné vteřiny. Pokud někomu důvěřuješ, riskuješ, že pokud tě zradí, zraní tě, a všechna tvá tajemství mohou být během minuty odhalena. Svým způsobem je to jako bys někomu dával/a kudlu do ruky, a je už jen na něm, pokud ji použije a nebo ne.
Každý člověk ale potřubuje osobu, které bude moct věřit, které se bude moct svěřovat, řešits ní všechny své problémy. Člověk není tak silný, aby si dokázal všechno nechat pro sebe, všechno v sobě dusil a řešil to jen se sebou, neslyšel na to názor někoho dalšího...objektivní názor. Jasné, že někomu druhému neřekneme všechno, přece jen každý musí mít svá tajemství, ale s tou hlavní částí by se každý někomu svěřit měl. Mně osobně se vždycky hrozně uleví, když si mám s kým povídat o problémech nebo o radost, zkrátka o všem o čem mluvit potřebuju.


Myslím, že je však lepší důvěru někomu dát, než ji ztratit. Jelikož, když ji někomu dáme, a on nás zklame, nemáme takový pocit viny, jako když zklameme někoho, na kom nám záleží.
- Nedávno, jsem ztratila důvěru pro mě neskutečně důležitého člověka, nechci říkat proč, ale vím, že to byla jen a jen moje blbost, chvilkové 'zakopnutí' a díky tomu zakopnutí jsem toho člověka ztratila na dlouhých 5 měsíců a i když už jsme to svým způsobem urovnali, pořád to není 100% a já vím, že někde tam v hloubi duše mi stále něvěří a bolí to. Nejde člověka jen tak přesvědčit, že vás to mrzí, je to jako boj, boj který trvá dlouho, ale na konci je vysněné vítězství, které stojí za to a na které budete vzpomínat sakra dlouho. A já se toho vítězství chci také dočkat. Vím, že to bude trvat dlouho, ale jsem odhodlaná celou tu dobu bojovat a do teď si vyčítám, ten moment, kdy jsem kvůli své nedomýšlivosti toho člověka obětovala.

Proto se zeptej sám sebe, jestli ti to za to stojí.


Je strašně úžasný pocit, když víte, že i vám někdo věří, že se vám svěřuje se svými problémy, ale vždy, když pohlédnu do očí, toho člověka, který se mi svěřuje, je tam vidět strach...strach z toho, že to jednoho dne použiju proti němu, i když ví, že bych to nikdy v životě neudělala. A přesně to je to, důvěra je spojená se strachem. Ale je to jedna z věcí, která má největší moc a která je tak strašně důležitá. I když si to mnoho lidí neuvědomuje, co vám člověk může dát víc než to, že vám důvěřuje? Důvěra je spojená se vším - přátelstvím, upřímností, vzájemnou pomocí a tohle všechno můžete ztratit, díky tomu, že někoho zradíte. A stojí to za to? Odpověď je NE!
Pokud máte člověka, který vám věří, a vy to víte, radím vám NIKDY, opravdu NIKDY toho nezneužijte, protože jednou vám dojde, že to byla chyba a bude vás to mrzet, budete to chtít vrátit. Ať už si to uvědomíte hned nebo ne, jednou prostě ano a potom vás to bude stát ohromné a zbytečné úsilí, aby se vám ta důvěra vrátila, pokud se tedy vůbec někdy vrátí a i když se možná nakonec vrátí, už nikdy nebude v tak velkém rozsahu jako na začátku. NIKDY...


Všechno jednou končí.

2. září 2013 v 20:58 | Kate. |  Diary..
Plán byl takový, že až tě uvidím ukážu ti, o co si přišel, ukážu ti, co si mohl mít a o co ses připravil a byla jsem smířená s tím, že to možná nedopadne jak chci, ale že já odejdu z našeho 'bitevního pole' jako vítěz se vztyčenou hlavou. Že tentokrát budu mít prostě navrh já, ne ty. Měla jsem připravenou strategii. A těšila jsem se na ten pocit, kdy to nebudu já, kdo bude koukat na to, jak odcházíš s otevřenou držkou, ale že to budeš ty.

Pak jsme na sebe 'konečně' narazili, byl jsi tam s lidma, s kterýma se bavím, nevěnovala jsem ti pozornost, protože v tu chvíli jsi pro mě prostě nebyl důležitý. Bavila jsem se s nima, potom se teda přesunula pozornost na tebe, pozdravili jsme se.
Teď byla ta chvíle, kdy mělo dojít na můj plán. Ale v tu chvíli to prostě nešlo....Proč? Protože jak jsme tam tak stáli a ty ses na mě smál - úsměvem, který pro mě byl kdysi všechno - došlo mi, že nechci plnit ten plán z jediného důvodu a to proto, že jsi mi byl úplně volný a došlo mi, že žádné 'bitevní pole' není a nikdy ani nebylo. V tu chvíli jsi byl prostě jeden z davu, další osoba, kterou znám, ale už jsi pro mě neznamenal to, co před měsícem. Před měsícem bych tam byla takhle schopná s tebou stát třeba i hodinu, teď jsem ti ale řekla normální ahoj a ani to se mnou nehnulo. Zvláštní pocit, ale tak hrozně úžasný, nedokážu popsat, jak jsem se cítila, ale bylo to skvělý !

Otočila jsem se a nevěnovala ti pozornost, protože jsem to už nepotřebovala. Předváděl si se tam, uvědomila jsem si, že tě neznám, takový jsi se mnou nebýval, ale ty časy už jsou pryč a asi i ten kluk, do kterého jsem se tenkrát zamilovala. Jediné, nad čím jsem se v tu chvíli zamyslela bylo, že je asi nejlepší, že spolu nejsme, protože jsem nechtěla tohohle kluka, ale toho, kterého jsem potkala tenkrát na tom plese. No ale to už je zkrátka jedno. Ty jsi jinde a já taky, už tě k živtou nepotřebuju, jasně, mám tě ráda, ale už né prostě tolik, jako tenkrát. Je jasné, že na tebe nikdy nezapomenu, ani na ty chvíle s tebou, ale už mi zkrátka nedáváš to, co kdysi, to, co si měl jen ty.

'Kouzlo první lásky je v tom, že nevěříme, že jednou skončí.'


A pointa tohohle článku? I když toho kluka/holku sebevíc miluješ, jednou ho milovat přestaneš. Budeš mít na něj sebeúžasnější i sebehorší vzpomínky, budeš ho mít asi pořád stejně ráda, občas si na něj vzpomeneš, bude pro tebe svým způsobem vždycky něco znamenat, ale už to zkrátka nebude takové. Protože jednou ten pocit, že on tě nechce nad tebou prostě zvítězí a jednoho dne si uvědomíš i ty, že už ho nepotřebuješ. Vše je jen otázka času. Všechno jednou skončí. Tak zvedni hlavu a zkus přijmout tu změnu, i když to bude asi těžké. hodně těžké, ale nemůžeš se přece celý život trápit pro člověka, který se pro tebe netrápí ani jednu minutu. Zbytečné promrháš svůj čas. A zatím co ty jsi něťastná doma a myslíš na něj, venku ne tebe čeká někdo, kdo má jediný cíl a to je, udělat tě opět šťastnou.
K.