Yesterday is a history, tomorrow is a mystery.
 Dnešní svět zapomíná oceňovat výjimečnost.

 

Listopad 2013

Prosaď to!

14. listopadu 2013 v 19:29 | Kate. |  Diary..
Na začátek se chci zeptat, proč se tolik bojíte toho, co na určité věci řekne vaše okolí, proč se řídíte tím, co by řekli oni, místo toho, aby jste řešiti to, co chcete ve skutečnosti vy?
Není den, abych neslyšela větu typu 'Podívej se na ni. Vypadá strašně. Hůř už se oblíknout nemohla. Ježiši. Být jí, tak takhle nevyjdu z baráku, bych se styděla.' Tak zaprvé, ani jeden z těch lidí není tou holkou, holkou, která se nebojí prezentovat věci, co se líbí jí a tím myslím především to oblečení. Lidé vás tady odsoudí za to, že si vezmete červené třičko a zelené kalhoty, a to jen proto, že nejste 'sladění' podle jejich představ. Ale o tom to je. Jsou to jen JEJICH představy a ne vaše! Aspoň jednou bych chtěla zažít den, kdy by si každý na sebe vzal to, co doopravdy chce a v čem se cítí dobře. To v čem se vidí rád on SÁM a ne to, v čem ho rádo vidí okolí. Ono se stačí podívat například na USA a pokud chcete ukázat něco blíž, tak stačí obyčejné Německo. Tam se holka nebojí vyjít s červenou pusou, army trikem a hnědýma kalhotama, červenýma nehtama a oranžovou taškou. Protože jde v tom, co se líbí jen a jen jí a nedává na názory ostatních. To se ale lehko řekne. Jde i o to, že tam ji lidi hned nezačnou pomlouvat a odsuzovat jen za to, co má na sobě. Protože to je především naše česká speciality. Strašně ráda chodím v teplákách, ale přijít do společnosti? Automarticky jsem na za 'tu' holku, co nemá na hadry. Ale víte co? Oni ty tepláky jsou mnohdy mnohem stylovější než nějaký džíny a proč? Protože je ve skupině 20 lidí mám jen já.
Je strašně hezký dbát na sebe, ale ono je dbát a dbát. Proč se v dnešní společnosti bojíte vyjít ven v tom, co se líbí vám? Musím přiznat, že se občas bojím i já, a fakt bych si za to teď nafackovala. Neříkám ať každý nosí všechno, každému všechno nesluší to samozřejmě ne, ale když se někomu líbí určitá kombinace barev, tak on si ji na sebe nevezme jen z toho důvodu, protože ví, že by se to jeho kámošům nelíbilo. Jenže už mu nedochází, že jeho kámošům se to líbit nemusí, protože oni to přece na sobě nemají a nikdo je ani nenutí to nosit.
Preferuj styl, který chceš JEN A JEN TY.
Proto se zkus zítra, pozítří nebo prostě nějaký den probudit, vytáhnout to nejpohodlnější co máš a o čem si myslíš, že ti to sluší a jdi, vyjdi a ukaž to lidem, neboj si namalovat tu pusu na červeno a JDI. Jdi jim ven ukázat, že jejich názor tě nezajímá a vím, že to asi nebude nejlehčí poslouchat ty narážky, ale víš, každá ta narážka ti připomene, že děláš něco pro sebe, že máš svoji hrdost a sílu.
Jdi do toho obchodu a kup si tu věc, co se ti tolik líbí ale bál ses toho. Protože v dnešní době je to tak, že tě odsoudí jeden a okolí se k němu jako ovečky přidá, protože vědí, že by sami neměli udělat ten první krok a jít proti ostatním, tak to udělej ty a dokaž sam/a sobě, že na to máš.
Co tím chci říct? Že někdo udává styl, co se teď nosí, ale i on sám s tím musel prorazit jako první a ukázat ostatním, že když se chce, tak to jde.
A doufám, že jednou bude Česko aspoň z poloviny jako Amerika a místo toho aby odsuzovali za něco nového, uznají, že to není tak špatné. Že změna je dobrá a že tu nido nebude řešit, co nosí ten ostatní, ale to, co nosí on sám.
A uznávám lidi, co se oblíkají do toho, co chtějí oni sami, a jdou klidně proti tomu okolí. A jsem hrdá aspoň na někoho, kdo tohle dokáže. A líbí se lidi, co vyčuhují z davu. Jasně, nemyslím tím otrhané tepláky a půl roku neprané tričko.

Díky za pozornost, K.


Někdy nemůžeš odejít.

11. listopadu 2013 v 20:18 | Kate. |  Diary..
Člověk po tobě něco chce, ale ty nemáš čas, protože zrovna v tu chvíli děláš něco, co potřebuješ ty sám. A z toho se stane peklo, ten člověk se naštve, rozčílí. Najednou se kvůli té prkotině hádáte půl hodiny a on je hnusný i na ostatní, vlastně úplně bezdůvodně. Tříská s věcmi. Ale ty chápeš, žes možná měl vstát, protože kdybys vstal, nemuselo by dojít k tomu, k čemu došlo. Hádáte se a největší problém je v tom, že vlastně oba máte svým způsobem 'svoji' pravdu. A oba jste tvrdohlaví a nemůžete ustoupit. A najednou se to uklidní, vy si to oba uvědomíte, chápete, že je to vlastně blbost, ale oba cítíte pocit toho, že nemůžete ustoupit. A i když se to možná na oko uklidnilo víte, že tohle nebylo poprvé ani naposledy, co se něco podobného stalo. Prostě ti záleží na tom člověku, ale nedokážeš ho upřednostnit před sebou samým. A proto spolu stále bojujete, stále hledáte něco, o co by jste se mohli hádat. A víš, že tohle se nikdy nezmění, že se můžete mít sebevíc rádi, ale ani jeden z vás nedokáže ustoupit ať se děje co se děje. A jediné východisko? Buď odejít a nebo to překousnout, či se tomu vyhýbat. Ale jedno ti povím, překousneš to nejvíckrát jednou, protože víc ti to hrdost nedovolí.
Jsem člověk, co neprohrává ať už se to týká čehokoli. A i když to možná naoko vypadá, že jsem se s tím smířila, pravda je taková, že nesmířila, jen hledám způsoby jak to napravit a jak se k tomu vrátit a vyhrát. A ano ono je to někdy vážně super +, ale někdy je to taky -, co mě tlačí akorát zpátky a nedovolí mi odejít z místa.

K.