Yesterday is a history, tomorrow is a mystery.
 Dnešní svět zapomíná oceňovat výjimečnost.

 

Únor 2014

Never look back.

24. února 2014 v 19:33 | Kate. |  Diary..
Myslím, že k tomuhle se nemusí dodávat ani nějak extra dlouhý článek, zkrátka mě tenhle obrázek zaujal hned na první pohled. Vyjadřuje to všechno. První krok dopředu, první odhodlání, změna. Tohle je jediné pravidlo, pokud chceš začít znovu. Řiď se jím a nic ti nezabrání dosáhnout toho, co chceš.
K.

Každý jednou musí zahodit svoje brnění.

22. února 2014 v 12:47 | Kate. |  Diary..
Jsem hodně nedůvěřivý človek. Už mockrát mě někdo zklamal a jelikož se to poslední dobou stává jako na běžícím pásu, stalo se to, že jsem lidem časem přestala důvěřovat a svým způsobem jsem se uzavřela. Do mého opravdového světa, patří jen asi 3 lidi. S jistotou můžu vyškrtnout i rodinu, protože nakonec i když ona mě zná, neví toho o mně tolik, vlastně o mně toho neví většinu. Krom mého táty, ten naopak ví i to, co já sama ne. Zkrátka se stalo to, že jsem prostě před lidmi uzavřená a svoje city zásadně najevo nedávám!
Minulý rok jsem dostala pár ran, asi jako každý. Prošla jsem si prvním bolestným zamilováním a tohle bylo asi to nejhlavnější, co mě změnilo. Potom to jelo s mým milostným životem pořád jen níž a níž z kopce. Kluci přišli, já je začla mít svým způsobem ráda, ale když nedostali to, co chctěli tak zase hned odešli a tím pádem to byl jeden člověk za druhým, který mě zklamal.
A jak už jsem si na to vlastně zvykla, že lidi odcházejí a že to vždy dopadne stejně, prostě jsem si už hodně dlouho k tělu pořádně nikoho nepustila. Jelikož pokaždé už tak nějak čekám, že to dopadne jako vždycky.
Když o tom tak přemýšlím, tak to ve mně vlastně vypěstovalo takový ten strach z lidí a z citů k nim, než někoho začnu mít ráda, tak to docela trvá a když už, tak jsem stejně připravená ten cit ze sebe hodně rychle dostat. Je to něco jako zvláštní druh brnění. V tomhle ohledu si už nechci nechat ublížit...

A když přišlo konečně období, kdy bych mohla být opravdu šťastná, couvám ... Pomalu, ale jistě. Hledám milion výmluv a důvodů, proč to nevyjde a proč to nepůjde. Asi se jenom bojím. A pořád si kladu jen tu jedinou otázku: 'Co když to dopadne stejně?' Vyhýbám se každému náznaku a každému prvnímu kroku, který by mě měl posunout dopředu. Ale takhle to přece nemůže být napořád. Jednou stejně přijde čas, kdy to brnění budu muset zahodit a jít si pro svoje štěstí. A proč by to teda nemohlo být zrovna teď?
Život je o tom dostávat rány a po každé ráně se znovu zvednout. Je to nekonečný boj. A prožít život se strachem z lásky nebo z toho, mít někoho ráda se mi opravdu nechce. Vždyť všichni žijeme jen pro to jediné - právě pro LÁSKU. A i když vím, že se toho stane hodně, jsem připravená si za tím štěstím jít. Bylo už dost smutnění, které mě dělalo slabou. Už nechci stát v tom koutě, kde na mě nikdo nevidí. Právě naopak, chci být veprostřed toho dění a vyhrát to, co doopravdy chci.

'Na konci vždy vše dobře dopadne, pokud to dobře nedopadlo, tak ještě není konec.'

Díky za pozornost, K.


My mad fat diary - Rae and Finn

Everything is possible. Stačí jen chtít a snažit se o to a hned při první příležitosti to nevzdat. To, že to nevyšlo na poprvé přece neznamená, že to nevyjde nikdy.

Nebojuj o něco, co tě na konci zraní.

9. února 2014 v 10:05 | Kate. |  Diary..
Jsem člověk, který nesnese porážku. Nedokážu odejít z prohrané bitvy, protože prohra pro mě není konec. Jsem člověk, který vítězí ... VŽDY, S KAŽDÝM, VŠUDE, ZA JAKÉKOLIV SITUACE. Když mi někdo vezme něco, co je moje nebo co chci udělám všechno proto, abych to získala zpátky. Zkrátka neprohrávám, tečka.
A pokud prohraju, což se stává opravdu výjimečně, nesu to sakra špatně hodně dlouhou dobu. Mým hlavním problémem je to, že se snažím dostat mezi určité lidi, jelikož se mi třeba ten člověk líbí, nebo z něj něco chci. V tu chvíli pro mě má ta osoba cenu, je jako pohár, který si vystavím mezi ostatní. A když to řeknu hnusně, tak je to prostě jen hra, pro mě. Čím víc se k té osobě dostávám, tím víc ji začínám mít ráda, ale pořád je to jen hra. Ta osoba se po nějaké době stane nějakým způsobem důležitá, nevím jestli je to to správné slovo, ale zkrátka je to na malou chvíli takový ten můj diamant. Poté, co vím, že ta osoba má ráda i mě, stačí jen málo, tak to pro mě znamená cíl. Jenže s tou osobou se od té chvíle odlučujeme, jelikož já už si svoje vybojovala a ona se tím pádem začíná vracet k člověku, se kterým byla na začátku. A přesně tohle je ten bod, který nemůžu vystát.
____________________________________________________________________________

Tady se ukazuje, že ta osoba, co byla na začátku je důležitější a proto se k ní ten člověk chce nebo potřebuje vrátit. V tu chvíli ten diamant ztrácí svoji hodnotu a ta osoba se pro mě stává ne víc důležitou než ostatní. Mám ho ráda a udělala bych pro toho člověka většinu, jelikož se stal mou součástí. Ale v tu chvíli i chápu, že jsem se vlastně celou dobu snažila o nic. Co mi to dalo? NIC. Dalo mi to jen chvilkový pocit vítězství, nic víc. A dobře, na okamžik jsem vyhrála, ale přesně takovýhle boj pro mě zkrátka žádnou cenu nemá. A přesně v tuhle chvíli přichází ten pocit zklamanosti, pocit, který mi říká, že mi něco chybí, ať už je to cokoliv.
Až jednoho dne ta osoba odejde úplně. Ano, byla to hra, ale začínám chápat, že to nebyla jen trofej, ale že to byl člověk, který pro mě byl jednu chvíli fakt všechno. A najednou tu není. Uvědomím si, že ten člověk nikdy ani můj nebyl, možná jsem to předtím neviděla, ale nedokázala jsem zastínit tu osobu, kterou jsem se snažila překonat.

Nedávno jsem pochopila, že přisvojovat si lidi není žádná výhra. Jelikož po nějaké době jejich odchody zraňují. Dělají nás slabšími, i když pro nás třeba ty lidi neznamenali tak moc, i tak jejich odchod svým způsobem zabolí. Jelikož je to další osoba, co z našeho života odešla příliš rychle a nejhorší na tom je, že to my ji nechali dobrovolně odejít i po tom, co jsme si ji vybojovali.
Nechci, už bojovat o něco nebo o někoho, kdo mi za to vlastně ve skutečnosti vůbec nestojí a že mám chvilkový pocit vítězství? To ho raději mít nebudu, jelikož mi to nic nedává. A i když bojuju strašně ráda, chci bojovat o něco, co svoji hodnotu neztratí hned v první moment, kdy si budu vědomá toho, že jsem to získala.
Vím, o hodně lidech, kteří to tak taky mají, ať už ze stejného důvodu jako já nebo jen z obyčejné závisti. Ať už chceme nebo ne, právě tyhle boje vlastně o nic nás dělají slabšími a ztrácíme osoby, které jsou pro nás doopravdy těmi nejdůležitějšími. Neboli, při hledání kamínku jsem ztratila diamant.

Děkuji za pozornost, K.


ASK a můj určitý názor na tuhle stránku.

4. února 2014 v 14:13 | Kate. |  Diary..
Proč sis zrušila ask? Znamená to, že už nechceš pomáhat lidem?

Na tuhle otázku se mě zeptalo už pár lidí, ať už z mého okolí nebo lidé ze stránky. Chtěla bych o tom říct pár faktů. Ask jsem si nezrušila proto, že už jsem nechtěla 'pomáhat'. To, že jsem tam odpovídala na dotazy různých holek i pár kluků se ani nedá brát jako pomoc. Nikdy jsem nechtěla, aby se ti lidé řídili podle toho, co jsem jim odepsala na jejich dotaz. Vždy jsem jen napsala to, co jsem si o tom myslela a upřímný názor na určitou situaci. Rozhodně jsem nikoho nenutila, aby se řídil podle toho, co jsem napsala jen proto, že v jejich situaci bych to třeba udělala já. Tohle jsem nikdy nechtěla. Chtěla jsem jen otevřít těm lidem oči.
Potom se to také týkalo slohovek. Strašně moc ráda píšu a ještě raději píšu pro někoho. Když mi někdo napsal, ať něco napíšu byla jsem hrozně ráda, protože psaní je vlastně moje největší láska, které se nikdy nehodlám VZDÁT! Zkrátka to miluju! Miluju pstá o čemkoliv - o lásce, vzpomínkách, klukách, lžích, přátelství, zradách..
................................................................................................

Jen mě zkrátka začala mrzet lenost. Začaly mi přicházet žádosti typu : 'prosím napiš mému klukovi k narozeninám, prosím napiš něco k našemu výročí vztahu, pohádala jsem se s kamarádkou nenapsala bys mi něco, co bych ji potom poslala?'
Jak už jsem řekla, miluju psaní, ale tyhle věci bych za někoho přece neměla psát já, ale ten dotyčný člověk, kterého se to týká! Mám na tohle asi docela dost jiný názor, ale já bych nikdy nikomu nedovolila, aby vyjádřil moji lásku za mě. I kdybych třeba neuměla psát, neuměla dávat dohromady ta správná slova a věty, ale i tak to pro tu osobu bude mít větší cenu, když to napíšu já sama, než když to napíše někdo cizí a já mu to poté jen pošle. Mě by teda osobně hryzalo svědomí, kdyby mi ten člověk děkoval za něco, co vůbec není moje práce :))).

* Ask jsem si znovu aktivovala, ale nechávám tomu volný průběh, budu dále psát příběhy o lásce, zradě či vzpomínkách, ale za někoho vyjadřovat lásku už nehodlám.
To je asi vše, co bych k tomu řekla. Ráda odpovím na vaše dotazy ohledně sebe, stránky ale zkrátka už vaše pocity za vás vyjadřovat nechci :) A co se týče rad, budu ráda za každý váš dotaz a budu se i dál snažit vám určitým způsobem poradit nebo vám upřímně řeknu svůj názor. :)
Díky za pozornost, K.

Někdy je ' PROMIŇ ' prostě málo .

ASK.fm/Kacenkaa


ONA, on a ona.

1. února 2014 v 14:01 | Kate. |  Diary..
Bojovala sama se sebou..
Celou dobu věděla, že ONA tu byla dřív, znamenala pro něj mnohem víc. Byla si vědoma toho, že JI měl tak moc rád, i když se toho dobrovolně vzdala, i když řekla, že to pro ni nemá smysl a skončila to. On hledal zástěrku, někoho kdo by ji dokázal nahradit. A upřímně proč by to nemohla být její nejlepší kamarádka? Je to skvělá příležitost ne? ONA se ho vzdala, a tak si JI on nahradil člověkem, který se jí tolik podobal, který byl v určitých věcech stejný jako ONA, jelikož spolu trávili prakticky 97% času. Proto si spolu rozuměli. Bylo to fajn. Dokázali si povídat o všem. On ji začal mít rád a ona zase jeho. Ale stále tu za oponou stála ONA, ta, která tu byla jako první. Ta, kterou za dlouhou dobu dokázal mít opravdu rád. ONA, on a ona. Bylo to zvláštní. On začal s tou druhou trávit více času, bylo to fajn, užívali si to. Byl v tom ale obrovský rozdíl, v tom, jak měl každou z nich rád. Ta druhá si k němu vytvořila citový vztah, ale kdekoliv byli oni tři spolu, on šel vždy jako první za .
I když už spolu netrávili tolik času jako s tou druhou, vždy šel automaticky jako první pozdravit JÍ. Ta druhá tomu příhlížela, moc dobře si uvědomovala jakou v tom má pozici, byla si vědoma celé téhle hry, jen na okamžik uvěřila, že by mohla být výjimečná, ale ten okamžik trval jen když byla s ním. On měl rád obě, ale je jasné, ke které z nich ho to táhlo víc. Takhle se to táhlo pár týdnů, asi dva měsíce. On a ta druhá spolu něco zažili, zašli až tam, kam on s nezašel nikdy. Jenže po tom večeru se všechno změnilo. On vychladl a ta druhá taky, moc dobře si uvědomovala, co má tohle za smysl a kde je pravda. Uvědomovala, co se kolem ní děje. Vychladla. Z toho, jak ho měla ráda se najednou stalo nic, chudé kamarádství bez potřeby. Byl to zvláštní pocit. Byla tu ONA. Seděly vedle sebe a on psal vždy . Ta druhá tomu příhlížela, na začátku jí to štvalo, ale s postupem času jí to vlastně nevadilo a byla ráda, že nepíše jí. Začala ho totiž odmítat. On pro ni ztratil hodnotu. Uvědomila si, že je STEJNÝ jako ostatní, že není ničím výjimečný a jestli ano, tak ne pro ni. Jelikož jí dokázal ublížit stejně jako ostatní, choval se stejně jako ostatní.

A teď vždy když ony sedí vedle sebe a on píše JÍ, ani jedna už nic necítí. Každá je jinde. On už není tak důležitý. Je to zvláštní přátelství. Ona si uvědomila, že vždy bude v tomto ohledu stát v JEJÍM stínu a to nechce. Už nemůže sbírat kluky, které ONA zahodí. A i když kráčí stejnou cestou s - s její kamarádkou, přesto má jiný cíl, jiné požadavky, jiné priority, jiné chtíče. A on? On jde vzadu. Kamarád, který byl klukem, který něco znamenál pro NÍ i pro tu druhou, ale teď už je to jen přítel, který má možná stejný cíl, ale jinou cestu. Přítel, který se z kamínku stal na nějakou dobu diamantem, ale z diamantu se opět hodně rychle stal jen pouhým kamínkem.

Tohle pochopíš, pokud si v té situaci někdy byla, pokud ne, tenhle článek pro tebe nemá význam. :) Díky za pozornost, K.