Yesterday is a history, tomorrow is a mystery.
 Dnešní svět zapomíná oceňovat výjimečnost.

 

Květen 2014

Jak vypadáš mýma očima.

28. května 2014 v 21:59 | Katerine. |  Diary..
Pletu se, pletu se v lidech, v pocitech, v tom co chci, v tom co cítím. Pravdou je, že jsem si myslela, že jsi jiný, ale ve skutečnosti jsi stejný jako ostatní. V očích máš pohled, na rtech úsměv a natahuješ ruku směrem ke mně, ale jakmile odejdu z tvého dohledu, ten pohled, ten úsměv i ty ruce, vše patří najednou jiné. Rozumíme si, ale zároveň jsme každý někde jinde, každý chceme něco jiného. Vždy si říkal, že hledáš dívku, která by tě změna, s kterou by ses cítil svůj, která by ti dodala odvahu, s kterou by ses smál i v té nejhorší náladě, která by tě držela za ruku ve chvíli, kdy padáš. Chvíli jsem myslela, že asi dokážu být tou dívkou. Ale upřímně čím víc jsem ti chtěla být blíž, tím víc jsem se ti vzdalovala.
Až teď si uvědomuju, že jsem se kvůli tobě chtěla změnit, chtěla jsem se stát někým jiným. Jak pošetilé. Asi pozdě, ale došlo mi, že se kvůli tobě nechci měnit, že už nechci číst tvoje náznaky, které nepatří jen mně, ale patří všem, už nechci mezi obyčejnými úsměvy doufat, že jsou tam zvláštní. Pravda je, že nejsou.
Jsi obyčejný a možná v tom je ta tvoje výjimečnost. Máš hlavu jinde než ostatní a to se mi líbilo. Po polibku se vždy usměješ. Donutíš každou holku, aby se cítila výjimečná, donutíš ji, aby tě měla ráda. Je to zvláštní vidět, jak máš za sebou ten dav a každá z toho davu doufá, že ona je na prvním místě.
Dlouhou dobu jsem to nedokázala pochopit až teď vlastně vnímám jak to máš, jaký jsi, doopravdy jsi. Jsi výjimečný před dívkou, ale absolutně stejný jak ostatní za jejími zády. Jsi slunce, které jí dodává třpyt, ale když se mu to hodí přesune se někam jinám.
Je to už přes 6 měsíců a já vím, že jsi výborný kamarád, vlastně ten nejlepší jakého bych si mohla přát. A tvoje největší chyba je ta, že nemáš zrcadlo, které by ti ukázalo kde děláš chybu. Možná až si uvědomíš, co doopravdy chceš pochopíš, že nepotřebuješ 10 holek okolo, ale stačí ti ta jedna jediná. Ale to já už mezi těmi dívkami nebudu, protože čekat na tvou změnu je jako chtít se vrátit do minulosti - nemožný a vlastně i zbytečná ztráta času :-).
Díky za pozornost, K.


Nestíhám a vím to.

27. května 2014 v 18:17 | Katerine. |  Diary..
U lidí nepochopím jednu zásadní věc. Jak to, že když musíme něco udělat a víme, jak moc je to pro nás, někdy i pro ostatní důležité, tak na to stejně kašleme a snažíme se až na poslední chvíli. VŽDY až na poslední chvíli, kdy jsem z toho potom ve stresu, jelikož nic nestíháme, máme hlavu v pejru, protože se bojíme, že to odflákneme, což si nemůžeme dovolit, všichni na nás tlačí, přichází milion jak našim, tak cizích otázek a nakonec když to máme a víme, jak to bylo stresující a že už to nechceme znovu zažít, tak to příště uděláme znova? Jak to, že ty nejdůležitější věci kvůli naší lenosti necháváme padnout v zapomnění?
Co nás tak moc přitahuje na té lenosti? To nám opravu stojí těch pár 'volných týdnů' za sice pár ale nezpočejně moc stresujících dnů?
Poslední dobou si toho začínám všímat stále víc. Hlavně co se týče mojí maturity. I když maturuju až za rok, je milion trilion bambilion věcí, které se na mě hrnou už teď a já s nima nedokážu pohnout. Ano, každý mi říkal ať se začnu připravovat co nejdřív, samozřejmě jsem na žádnou z těhle rad nedala a vesele si užívala dny nic nedělání a taky že se mi to pomalu ale jistě začíná mstít. :-)
Co chceš/chci dál? Připravné kurzy - pro co? Škola blízko nebo daleko? Marutita - umíš/umím vůbec něco? Jsi připravená? Jak si pro představuješ potom?
Tohle všechno jsou absolutně výborné a moje nejoblíbenější otázky a so funny je to, že ani na jednu z nich nejsem schopná odpovědět. Zatím to beru s úsměvem, ale stres a čas mi začínají šlapat na paty a čím víc je cítím, tím víc mi ten úsměv mizí.
Ale celkově, tohle nechávání věcí na posední chvíli komplikuje život nejenom mně, ale i spoustě dalších lidí v mém okolí. Zajímá mě ta podstata toho v čem tohle vězí. Nedokážu to pochopit. To jsem jako lidi tak zhýčkaní dobou, kde jsme si skoro jistí, že je to normální? Vždyť ale není. Všechno má svůj termín a čím lepšího chceš dosáhnout výsledku, tím víc by ses taky měl/a snažit. Ano, to se lehko řekne, ale hůř udělá, vím to. Sama jsem v tomhle strašná a nechápu proč. A myslím, že jestli zrovna tohle čteš, tak víš, že jsi taky taková/ý. A řeknu ti je jedno, jednou tě to pohltí a zavalí a pak narazíš a to bude ta chvíle, kdy si uvědomíš, že čas je to jediné, co nemáš a co marníš každý den, jelikož každou tak důležitou minutu prodáváš lenosti zadarmo.

Díky za pozornost, K.


Chceš, nechceš, váháš?

19. května 2014 v 20:22 | Katerine. |  Diary..
Chceš všechno.
-občas se cítíš, že chceš všechno, co se před tebou otevírá. Protože víš, že máš víc než jednu možností a tak si řikáš, proč je nevyužít. Proč si vybrat jen jednu, když si jich můžeš vybrat víc. Je to jako s plyšákem. Je tam červený, modrý a fialový, ale pořád jde o toho samého, ale ty je chceš všechny, protože víš, že si je můžeš dovolit. A už neřešíš jesli má některá z těch barev pro tebe nějaký hlubší význam. Zkrátka jen utužuješ touhu a potřebu něco mít. Něco, co ostatní nemají.
Nebo nechceš být sama, a tak u sebe udržuješ lidi, o kterých víš, že u tebe stejně moc dlouho nevydrží, ale stejně se s nimi cítíš líp - víc potřebná.

Nechceš nic.
-druhá varianta, která není o moc lepší. Nabízí se ti víc možností, kterých můžeš využít, ale ty jen tak sedíš a nechceš ani jednu tu možnost. Nemáš potřebu vybírat si možnost, protože za a) buď už máš vše, cos kdy chtěla a to si tleskej, protože tenhle pocit nebo vědomí bude trvat jen nějakou chvilku. A nebo za b) nic tě v tuhle chvíli nezajímá, protože vše bereš tak, jak to je a nic víc tě zkrátka nezajímá. Nechceš se rozhodovat, nechceš nic řešit, nechceš si vybírat. Chceš jen žít s tím, co máš teď.

Nemůžeš si vybrat.
-tahle varianta je asi zároveň ta nejlepší a zároveň ta nejhorší - vybíráš možnost po možnosti, ale nemůžeš se rozhodnout. Co vlastně chceš? Co potřebuješ? Jak dojdeš ke své spokojenosti? Nabízí se ti hodně řešení a ty si můžeš vybrat jen jednu a pořád váháš. Myslíš dopředu jaké to bude, až si tu možnost vybereš. Až si vezmeš toho modrého plyšáka, budeš ho mít doma a najednou si uvědomíš, že chceš toho fialového, ale už se pro něj nemůžeš vrátit. Ukojí to tvoji potřebu? Budeš spokojená se svojí volbou?

Tyhle 3 možnosti prakticky tvoří můj život. Jde o to, že jednou chci všechno, podruhé nechci nic a potřetí si musím vybrat a jakkoliv dlouho vybírám, tím víc jsem nerozhodná. Mít všechno ti dává velké cíle, protože ti nestačí jedna věc, ale musíš bojovat o ty další a tak tě to nutí stále víc a víc bojovat. Nechceš nic. Jen tak sedíš a vnímáš vše okolo sebe, že tě to nezajímá, nechceš to řešit a tím to pro tebe hasne.
Ale všechny tyhle možnosti mají jedno společné - odejdou a změní se. Z první možnosti bude druhá, z druhé bude třetí a z té třetí bude možnost první.

Víš, když máš všechno, nic pro tebe nemá tu pravou hodnotu. Když nechceš nic, přicházíš o hodně příležitostí, které můžeš využít a když si dlouho vybíráš, dřív nebo později přijdeš o všechno a čím víc nad vším přemýšlíš tím víc tvé rozhodnutí nebude záležet na tom, co chceš, ale na tom, co si myslíš, že bude v budoucnu dobré a to je chyba. Řeším tohle už 3 roky. 3 roky si vybírám školu se stejnou otázkou - Co chci vlastně dělat?
Lidem ve svém okolí už těch 36 měsíců odpovídám to samé: 'nevím'. Ano nevím, ale vlastně bych nejraději řekla: 'chci dělat všechno a nejhorší na tom je, že vím, že to nejde.' Za rok končím školu a co vlastně potom? Chci být lékař a pomáhat lidem, chci být právník a bránit je před nespravedlností, chci být spisovatel a psát naučné knihy, chci být ekonom a vydělávat peníze, chci být politik a zajistit lepší budoucnost.
3 roky = stejná nerozhodnot. A řeknu k tomu jen jedno - rozhodnu se až na poslední chvíli, protože čím dřív bych se rozhodla, tím dřív bych začala spekulovat nad tím, jestli jsem neudělala chybu. Přemýšlet nad něčím víc než moc ti jen zkazí chuť se rozhodovat. A vím, že jakkoliv se rozhodnu, bude to správně.

Takže ti řeknu jen jednu věc, až se budeš rozhodovat nad něčím, o čem nevíš co je pro tebe nejlepší → hoď si mincí, ne proto, aby za tebe rozhodla ale proto, že až bude ve vzduchu a ty budeš doufat v tu jednu možnost už budeš vědět, co chceš. Je to to nejlepší co můžeš udělat.
Já si mincí nehodím, já rozdám přihlášky všude, kde se dá a nenechám to na osudu, nechám to na náhodě. Jednak na osud nevěřím a jednad vím, že náhoda tvoří celý můj život a tak ji nechám ho tvořit dál. :-)