Yesterday is a history, tomorrow is a mystery.
 Dnešní svět zapomíná oceňovat výjimečnost.

 

Srpen 2014

Někdy stačí pár měsíců a je vše úplně jinak.

16. srpna 2014 v 11:26 | Katerine. |  Diary..
Leželi jsme vedle sebe, bylo to hodně zvláštní. Po fakt mimořádně dlouhé době ani jeden z nás nevěděl, jak se chovat, co říct, jak se tvářit. Film začal. To stejné místo. Jeho postel, pokoj, ta stejná vůně. I on byl stejný a přitom tak jiný. Jak všechno bylo stejné, tak to bylo jiné. Byl to vážně zvláštní pocit. Začali jsme mluvit, tedy on začal... Mluvil o svých problémech a já poslouchala, z pohledu jeho kamarádky a v tu chvíli jsme se vrátila myšlenkou do minulosti.
To samé místo jen jiný film o tolik měsíců dříve. Rozdíl byl nejen ve filmu, ale v tý nehorázný vzájemný přitažlivosti, která nas navzájem nenechala v klidu. Smáli jsme se, z filmu jsme měli dohromady sotva 5 minut? Pamatuju si, jak se zvedl a zalehl mě a přitom se totálně smál, potom zvedl obočí a řekl: 'Nemáš sílu na to abys mě sundala, holčičko.' Netrvalo to dloho a políbil mě. Byl to zvláštní polibek, skoro ho ani neumím popsat a přitom je to jako včera, zvláštní. Někdo venku dělal ohňostroj. Bylo to zvláštní, protože byl asi leden. Šel k oknu a opřel se. Šla jsem za ním, chytla ho zezadu okolo pasu a položila si hlavu na jeho záda a sledovali jsme ten ohňostroj. Když skončil, otočila jsem se a chtěla jsem odejít zpátky k posteli. Chytl mě za ruku, přitáhl a začal líbat - takhle nějak probíhal i náš úplně první polibek, ještě minulý rok, taky jsem se chystala odejít, když v tom si mě přitáhl za ruku a zdlouhavě, vášnivě a plný chtíče mě políbil - tohle probíhalo pár minut. Odtáhli jsme se a on se usmál. Takovým specifickým úsměvem, co má jen on. Pak si sedl na postel, chtěla jsem si sednout vedle něho, ale on se pořád posouval a já si musela sednout na něj Smějící se bože, kdyby věděl, jak tohle nesnáším. No a tak jsme se zase políbili a takhle to bylo celé ty asi 4 hodiny co jsme u něj byla.
Ta vzájemná přitažlivost byla strašná, ani jeden z nás nevěděl, co od toho čekat. Pamatuju si, jak jsem z něj nemohla spustit oči. Přísahám, že je to první kluk, kterému sluší, když je trochu zarostlej. Vypadá asi víc ''mužně?'' Smějící se Ještě si pamatuju, jak jsem skoro prahla po jeho dotyku, bylo to jak elektřina, jak kdyby mnou proběhlo tolik voltů, které mě naprosto paralizovaly.
Ale zpátky do reality, teď to bylo jiné. Přitažlivost už byla jen přátelská? Zkrátka to mezi námi asi časem vyprchalo, místo toho, abych po jeho doteku tak nějak toužila jsem se ho bála. Každý už byl a je jinde. On mi povídal o jeho starostích se slečnama a když jsem nad tím uvažovala vůbec mi to nevadilo, naopak jsem byla ráda, že jsme v pohodě, že jsem ho neztrastila aspoň jako kamaráda. Jak rychle jsem přišla, tak jsem taky rychle odešla.
Z kluka, který pro mě byl jako baterie, kterou jsem potřebovala k životu, jeho smích byl jako droga, v jeho přítomnosti jsem se cítila tak výjimečně, dobře, sama sebou, se stal přítel, kterého ve svém životě potřebuju, nevím co bych bez něj dělala. Za ty měsíce jsme se ale oba změnili a musím říct, že on opravdu hodně. Nevím jestli vrzostly jeho nároky a stal se sebevědomější, ale už to není ten kluk, který byl ráda za každé zrnko písku, teď k jen částečnému štěstí potřebuje to pískoviště celé a i tak není úplně spokojený.
Dřív byl ideál, kterého by si přála každá holka, každá by byla tou nejšťastnější kdyby s ním strávila jen zlomek času, který jsem s ním strávila já, ale jsem řekla...byla by. Dnes je to jiné.
Přesto je to ale jeden z nejdůležitějších lidí v životě a vím, že když stát a díval se jak odcházím s tím úsměvem, který jsem tak milovala a vlastně stále miluju, odcházelo se mnou něco mnohem víc, věděla jsem, že už to nikdy nebude takové jako tenkrát, nikdy už nedostanu ten polibek, ale víte co? Víc než po polibku jsem v tu chvíli prahla po jeho objetí. Protože jsem věděla, že do toho kluka sice nejsem zamilovaná, ale naše přátelství je mnohem důležitější a víc si už nepřeju, protože s ním mám opravdu vše, co jsem kdy potřebovala i když je to jen přítel. Ale rozhodně ten nejlepší jakého můžu mít. A jako + na něj mám skvělý vzpomínky, na který asi nikdy nezapomenu. Usmívající se

Někdy není to, co člověk chce to, co opravdu potřebuje. A i když třeba vám to někdy nevyjde i když byste sebevíc chtěli, nakonec z toho může vzniknout mnohem víc, něco o čem víte, že vám to vydrží klidně i na celý život. Nezahazujte šanci.
- díky za pozornost, Katerine.