Yesterday is a history, tomorrow is a mystery.
 Dnešní svět zapomíná oceňovat výjimečnost.

 

Leden 2015

Síla naivity v mém podání.

11. ledna 2015 v 9:16 | Katerine. |  Diary..
Znala jsem kluka asi milion let, po strašně dlouhé době jsme se začali "bavit". Děsně jsme si rozuměli, stejný názory, myšlenky, podobný cíle, milujeme stejný věci. Jediný problém byl v tom, že ten rok maturoval, což znamená, že žádný volný čas, pořád jen učení a učení (bože, děsně mě to štvalo!). Ale nedalo se nic dělat, čekala jsem ty 4 měsíce, než si odmaturoval. Znáte to, takový "po maturitě se to změní, budu mít čas a bla bla". Nevadilo mi to, protože jsem toho kluka měla ráda, teda spíš jsme měla pocit, že mám. :D
Přišla maturita, on to samozřejmě zvládl a nezměnilo se vůbec nic. Vůbec k ničemu se neodhodlal, nevím proč, ale mám takový pocit, že žijeme ve světě, kde si holka musí zařídit všechno sama, jinak se ničeho nedočká.
Takže jsem to rozsekla, bože byla jsem tak zklamaná, záchvaty vzteku a brečela jsem asi hodinu v kuse. Jenže po té hodině jsem se uklidnila zeptala se sama sebe, co to vlastně dělám za blbost. Vážně jsem tak blbá, že brečím kvůli klukovi, který nebyl už od začátku schopný si udělat čas 2 hodiny ani 1 den? Naivita je vážně buď to nejlepší anebo to nejhorší, pro mě to v tu chvíli byla druhá možnost :-)

Takže jsem přehodila vyhýbku, jak to dělám a odstranila jsem to ze sebe. Jde o to, že každý pocit je jen chemická reakce, která zkrátka musí skončit. Já to mám třeba tak, že si myslím, že jsem zamilovaná, ale vůbec to tak není. Nebo když se zamilovavám, tak si řeknu, že ne prostě a tečka, ty pocity časem samy odejdou..

Tomu klukovi jsem napsala (ano napsala, protože mluvit s ním? bez šance), že kdybych tohle věděla, tak že bych ho radši nepotkala, protože mi to vzalo 4 měsíce čekání ve výsledku na NIC. Ale že jsem v pohodě, že je mi to vlastně jedno. :D Následovalo to tak, že mi psal a mě už to nezajímalo, zkrátka jsem na něj uplně vypla, takže cokoliv dělal, mi bylo fakt jedno.
Jenže teď jsme si začali zase psát, pomáhal mi co se týče plesu, vysoký atak. Hlavně, naši rodiče se znají asi milion let, takže... A jednou za mnou i přišel, ale o to nejde.
Začal se zase snažit, psal mi strašně hezký věci, ale nevím, měl i svoje chvíli, kdy byl fakt divnej a totálně jsem nechápala. Občas má totiž takový zvláštní chvíle a to se strašně špatně popisuje.

Měl přijít maturák a my se tam měli po děsně dlouhé době vidět, něco v tom smyslu, že tam budeme spolu a užijeme si to, že se na mě maximálně těší a bla bla. A co si myslíte? Na tom maturáku jsme si jednou zatancovali, jednou jsme spolu mluvili, já se pak rozloučila a odjela a on mi jen popřál ať je tenhle rok můj nejlepší? No, tak to už jsem umírala smíchem. Ano, fakt smíchem, protože jsem si říkala, co jsem vlastně čekala? Nějaký happyend? To asi ne.
Jak se říká, druhá šance je někdy jen druhá kulka do nabité zbraně, protože ta první tě nezabila. Ano, ano.
Takže mohu s klidem říct, že být sama má nějaký výhody, protože ono když skoro rok v kuse chcete být s nějakým klukem a ono to prostě nevychází, asi je vidět, že není něco v pořádku, že ten druhý asi nechce to, co vy.

občas přijde chvíle, kdy se v tobě něco zlomí a i když ten člověk pro tebe znamená vážně strašně moc, odejdeš . .
protože víš, že i když se budeš snažit sebevíc, stejně to ničemu nepomůže.

jo a nedivte se, že si to sem jen tak píšu, ale blog používám jako takový deník, kde si můžu psát to, co zrovna chci nebo potřebuju. :D:)

Tak krásný nový rok všem, víc lásky a míň naivity! K.


Rodina trochu jinak.

2. ledna 2015 v 21:49 | Katerine. |  Diary..
S některými lidmi je vážně hodně těžký vyjít. Je jedno, jestli je to rodič, přítel, kamarád, učitel nebo někdo úplně jiný. Háček je v tom, že toho člověka určitým způsobem pokaždé milujeme. Trávíme s ním uričtý čas a i když milionkrát zkoušíme nastolit nějaká pravidla, vyřešit ty problémy, vždy skončíme tam, kde začneme - nikde. Největšími problémy jsou maličkosti, všední a důležité, které se nedají obejít. Znáš to, něco uděláš a je to špatně, potom to tedy už nikdy neuděláš, ale i to je špatně.
Tenhle problém mám s mojí mámou už asi 3 roky, jak se obě snažíme, tak je to snad ještě horší. Teď bylo období, kdy nám to klapalo, byly to asi 4 měsíce, kdy jsme jakž takž fungovaly. Bylo to super, jen ten pocit,že se každou vteřinou může něco stát jsem si sebou nosila neustále. Je to unavující, jenže jak už jsem psala - tu osobu, zkrátka milujete.
Ať se snažíme jakkoliv, nerozumíme si. Nevím čím to je, ale nejde to. Máme odlišné názory, každá chceme něco jiného a hlavně jsme tvrdohlavé jako beran. A ještě k tomu, jsem ve znamení lva - panovačná, diktující, urážlivá, tvrdohlavá, vzdorovitá a milion dalších vlastností, které zrovna moc nepomáhají.
Jenže tohle není jediný problém, máma je prostě jiná. Nevím jak to popsat, ale víte, ono když se k vám někdo chová stylem - vypadni, uhni, do prdele, tady je to celý na hovno, já se z vás poseru, ty smetáku, jsi snad debil?! a mluví takhle k vám nebo k jinému členu rodiny (brácha, táta), přijde čas, kdy se na toho člověka začnete koukat jinak.
Upřímně, myslím si, že moji rodiče nemají šťastné manželství a co hůř, vůbec nedokážu posoudit, jestli mezi nimi byla někdy láska a jestli, tak teď už nejspíš rozhodně ne. Víte, když slyšíte v jejich hádce, jak tátovi říka: drž hubu, drž už konečně hubu, tak nemůžete být šťatní. Vždyť, je tohle vůbec normální? Vím, že s taťkou je to někdy opravdu těžký a má taky svoje mouchy, ale kde je ta úcta? Já takhle žít nechci. Upřímně, nechtěla bych žít v manželství jako jsou oni dva.
Myslím, že mě máma vychovala dobře, jasně, pár věcí bych vytkla - zaracha, sem tam nějaká facka, to zná asi každý. Ale když vám rodič řekne - jsi k hovnu, tak už to docela zabolí. Moje máma mi řekla, že je na mě pyšná dvakrát v životě, je to docela blbý, ale já jako dítě to fakt potřebuju slyšet.
Ale jsou i dobrý věci, dny i momenty. Udělala by pro mě vše. Vždy, když jsem jí zavolala, ona přijela, ať to bylo kamkoliv a hlavně kdykoliv. Ve 3 ráno, hodina cesty tam a hodina zpátky, ale víte co? Přijela a to je to krásný, to nezapomenutelný.
Za mých 18 let jsem ještě nepřišla na to, jak mám moji mámu udělat šťastnou, za co by mi byla vděčná nebo s čím bych jí mohla pomoc. Asi taky nejsem žádný anděl, ale jaký dítě je? (tím se neomlouvám)

Proč o tom ale vůbec píšu? V tuhle chvíli moje máma brečí kvůli svým narozeninám (brečí docela často, nikdo v rodině nevíme, co s tím máme dělat a osobně si myslím, že moje máma není šťastná), zítra slaví 40! Táta koupil obrovskou kytku, bomboniéru, dáváme jí lázně, masář, upekli jsme dort, koupili překvapení a jedniný problém tkví v tom, že taťka jde zítra do práce, ano má noční. Což znamená, že na její narozeniny může být doma jen do 5 hodin odpoledne.
Asi si měl udělat volno, to chápu, ale táta se fakt snažil, koupit jí vše, co si přála a ani tohle nestačí.
Vánoce? kéž by byla pohoda. První Vánoce, kdy jsme se nehádali, ale zase, kyselé obličeje, nevlídnost, bylo to takové o ničem, prostě protože to dělají ostatní, tak i my. Nesnáším to. Miluju Vánoce, kdy jsme byli všichni spolu a nebylo to o dárkách, ale o rodině. Po letošních Vánocích raději už nechci.
Tyhle pocity v sobě dusím tak strašně dlouho a nevím, co s tím. Jak mám mámě pomoc? Jak mám zařídit, aby moje máma byla šťastná? Kdyby tak někdo věděl. Jsou asi mnohem horší pocity, mnohem horší věci, ale pro mě je zkrátka nejdůležitější asi tohle.

Tak krásné narozeniny, mami.